Náročný víkend

V sobotu trh, v neděli návštěva u kolegyně z práce a rozlučka s kolegyní, která odchází. Muž od pátku od rána pryč. Nezní to vlastně nijak náročně, děti už jsou velké a samostatné, ale velmi těžko nesu tu tíhu kompletní zodpovědnosti. Zase se mi vracejí ty hrozné stavy z doby, kdy byl Jáík miminko a muž pracoval v Praze. Zase jsem hnusná na děti a hysterická do telefonu.

Uvědomila jsem si, že se musím ujmout role manažera naší rodiny, i když je mi manažerství hrozně cizí. Neumím rozdávat úkoly a už vůbec ne vytrvale lpět na jejich plnění. Bohužel to pak zklouzává do stavu, kdy je 99% domácnosti na mých bedrech, což prostě není únosné. I když je muž velmi ochotný plnit úkoly, které mu dám, tak bez toho, že mu je budu pravidelně dávat, je prostě plnit nebude. Že některé úkony, které mi připadají samozřejmé (uklidit po sobě po snídani a strčit pyžamo za polštář), je třeba rok vytrvale připomínat.

Takže zítra večer, až budu žehlit, budeme společně plánovat a sepisovat, co kdo bude dělat. Že já budu dál prát, vařit, nakupovat a uklízet a on bude vynášet smetí a jednou týdně zařídí velký nákup. Že všichni se naučí po sobě uklidit talíř do myčky a špinavé prádlo do koše.

Teď si na chvilku sednu k šicímu stroji a ušiji dlouho odkládané domečky. Fakt nebudu přišívat backnumber na kimono. To počká na zítřejší odpoledne.

Fotky ještě z chalupy.