Dokonalý víkend v Raxalpe

 My dva, čtyři naši přátelé, jednoduchá ferrata, noc na horské chatě, ráno dolů v dešti. Tolik jsem se už dlouho nenasmála. Začalo to "teplou" večeří a pokračovalo až do rozloučení v Brně. 

Stoupáme pod ferratu. 

Habsburghaus v dálce před námi. Ferratu už máme za sebou, čeká jen asi hodina a půl chůze na náhorní "plošině" Raxalpe.

Čtyři muži jako Beatles.

Překvapilo mne, kolik druhů rostlin roste na alpských loukách. Když člověk vydechuje, hned se má čím kochat.

Vegetace rostoucí ve vlhčím údolíčku obklopeném klečí. Kamzíky, kozorožce ani sviště jsme nezahlédli. To si necháme na jindy. Byla jsem spokojená i s tím, že jsme viděla sviští noru a kamzičí bobky.

Žitný kváskový chlebík krájený na kameni.

Vzácná protěž alpská roste přímo před chatou Habsburghause.

Výhled od chaty Habsburghaus byl v lehkém oparu. 

Západ slunce tak, jak je vidět z jídelny v Habsburhaus. Myslím si, že tenhle pohled byl důvod, proč tam tu chatu postavili. Výhled se totiž před vámi rozevře jen na tom jednom jediném místě. Jinak jste vždy  ve špatném úhlu a nevidíte vrcholy hory takhle pěkně za sebou. 

Jídelna zevnitř. Fotka taky v lehkém oparu. Ale i tak si myslím, že je vidět ta spokojenost a nadšení z horské tůry.

Ráno byla všude mlha. Pak začalo pršet a pršelo více či méně celou dobu než jsme sešli dolů do údolí k silnici. Tam už bylo krásně. 

Čtyři muži v mlze.

Tenhle víkend byl můj splněný dlouholetý sen. Jeden den vystoupat nahoru, nemuset spěchat zase hned dolů, ale naopak si užít večer vysoko v horách, povečeřet a vyspat se na chatě a ráno už jen sejít dolů. Psychicky jsem si odpočinula tak jako už dlouho ne. Zcela bez dětí, v úžasné partě, kde si všichni vycházeli vstříc, s fyzickou námahou, která je tak akorát. Moje první ferrata, nenáročná, ale dlouhá. První noc v "lágru", jak se rakousky říká noclehárnám s dlouhými palandami. K večeři milované knedlíky s vajíčkem. Neskutečná spousta kytek. Povedená fotka chleba do plánované kuchařky. Humor na úrovni od začátku do konce. Dlouholetí přátelé, na které je spoleh a se kterými je nám dobře. Můj muž s čerstvým strništěm a kšiltovkou. 

Děkuji, že jsem mohla něco takového zažít a přála bych si, aby se to zase někdy opakovalo.

První alpský výšlap

Pořád pro mne není úplně snadné se vyrovnat s tím, jak mi vyrostly děti a jak málo mne už potřebují. Ráda bych s nimi trávila víc času, ale ony dávají přednost trávení času o samotě v pokojíčku nebo ve společnosti kamarádů. Chápu, že je to tak má být, ale zároveň je mi z toho často smutno. 

Má to, ale i své světlé stránky - ve společnosti kamarádů zvládají ta naše jindy ukňučená děcka i pořádné výšlapy v horách. A protože se stále ještě se kamarádí s dětmi našich kamarádů, je to takové dva v jednom - pěší výlet a dobrá společnost pro všechny. Nepřestává mne fascinovat, že náš Jáík, který se při túrách v rodinném kruhu pravidelně seká a odmítá udělat byť jen jeden další krok, poctivě šlapal celou dobu a u toho si nepřestal povídat s o dva roky starším kámošem. 

Co se týká dětí, mají tyto výlety do Rakous i jeden další rozměr. Tady v Česku nemám skoro žádné kamarády, kteří by měli děti starší než ty naše. Chybí mi tak názorný toho příklad, jak to chodí s dětmi v teenagerském věku. Nejstarší syn našich kamarádů je jen o rok a půl dřív narozený naše nejstarší Jů, ale protože v Rakousku může mládež od 16 let věku pít pivo a řídit auto (pochopitelně ne obojí zároveň), mohu pozorovat jaké to, když táta předá řízení rodinného vozu synovi. 

Minulé úterý napadl sníh, který v údolí obratem roztál, ale ve stínu vysokohorských lesů se udržel až do soboty. Slunce pražilo a na pláních pod vrcholem foukal studený vítr. Dobře nám bylo.

Otcové rodin na vrcholu bezvýznamného alpského kopce, jehož výhoda spočívá v tom, že za celou dobu výšlapu jsme potkali jen šest jiných turistů. 

Dokonalý víkend. S dětmi, přáteli, na výletě i na zahradě.