Dokonalý víkend v Raxalpe

 My dva, čtyři naši přátelé, jednoduchá ferrata, noc na horské chatě, ráno dolů v dešti. Tolik jsem se už dlouho nenasmála. Začalo to "teplou" večeří a pokračovalo až do rozloučení v Brně. 

Stoupáme pod ferratu. 

Habsburghaus v dálce před námi. Ferratu už máme za sebou, čeká jen asi hodina a půl chůze na náhorní "plošině" Raxalpe.

Čtyři muži jako Beatles.

Překvapilo mne, kolik druhů rostlin roste na alpských loukách. Když člověk vydechuje, hned se má čím kochat.

Vegetace rostoucí ve vlhčím údolíčku obklopeném klečí. Kamzíky, kozorožce ani sviště jsme nezahlédli. To si necháme na jindy. Byla jsem spokojená i s tím, že jsme viděla sviští noru a kamzičí bobky.

Žitný kváskový chlebík krájený na kameni.

Vzácná protěž alpská roste přímo před chatou Habsburghause.

Výhled od chaty Habsburghaus byl v lehkém oparu. 

Západ slunce tak, jak je vidět z jídelny v Habsburhaus. Myslím si, že tenhle pohled byl důvod, proč tam tu chatu postavili. Výhled se totiž před vámi rozevře jen na tom jednom jediném místě. Jinak jste vždy  ve špatném úhlu a nevidíte vrcholy hory takhle pěkně za sebou. 

Jídelna zevnitř. Fotka taky v lehkém oparu. Ale i tak si myslím, že je vidět ta spokojenost a nadšení z horské tůry.

Ráno byla všude mlha. Pak začalo pršet a pršelo více či méně celou dobu než jsme sešli dolů do údolí k silnici. Tam už bylo krásně. 

Čtyři muži v mlze.

Tenhle víkend byl můj splněný dlouholetý sen. Jeden den vystoupat nahoru, nemuset spěchat zase hned dolů, ale naopak si užít večer vysoko v horách, povečeřet a vyspat se na chatě a ráno už jen sejít dolů. Psychicky jsem si odpočinula tak jako už dlouho ne. Zcela bez dětí, v úžasné partě, kde si všichni vycházeli vstříc, s fyzickou námahou, která je tak akorát. Moje první ferrata, nenáročná, ale dlouhá. První noc v "lágru", jak se rakousky říká noclehárnám s dlouhými palandami. K večeři milované knedlíky s vajíčkem. Neskutečná spousta kytek. Povedená fotka chleba do plánované kuchařky. Humor na úrovni od začátku do konce. Dlouholetí přátelé, na které je spoleh a se kterými je nám dobře. Můj muž s čerstvým strništěm a kšiltovkou. 

Děkuji, že jsem mohla něco takového zažít a přála bych si, aby se to zase někdy opakovalo.

Po letech arboretu

Pořád je tam krásně. Chodíme se tam kochat i čerpat inspiraci. Kochání by mi šlo, čerpání inspirace taky, ale zasadit něco a ještě to udržet při životě je pro mne nadlidský výkon. 

Příště bude arboretum otevřené během červencových svátků a pak až na podzim. Koukněte na stránky. 

První alpský výšlap

Pořád pro mne není úplně snadné se vyrovnat s tím, jak mi vyrostly děti a jak málo mne už potřebují. Ráda bych s nimi trávila víc času, ale ony dávají přednost trávení času o samotě v pokojíčku nebo ve společnosti kamarádů. Chápu, že je to tak má být, ale zároveň je mi z toho často smutno. 

Má to, ale i své světlé stránky - ve společnosti kamarádů zvládají ta naše jindy ukňučená děcka i pořádné výšlapy v horách. A protože se stále ještě se kamarádí s dětmi našich kamarádů, je to takové dva v jednom - pěší výlet a dobrá společnost pro všechny. Nepřestává mne fascinovat, že náš Jáík, který se při túrách v rodinném kruhu pravidelně seká a odmítá udělat byť jen jeden další krok, poctivě šlapal celou dobu a u toho si nepřestal povídat s o dva roky starším kámošem. 

Co se týká dětí, mají tyto výlety do Rakous i jeden další rozměr. Tady v Česku nemám skoro žádné kamarády, kteří by měli děti starší než ty naše. Chybí mi tak názorný toho příklad, jak to chodí s dětmi v teenagerském věku. Nejstarší syn našich kamarádů je jen o rok a půl dřív narozený naše nejstarší Jů, ale protože v Rakousku může mládež od 16 let věku pít pivo a řídit auto (pochopitelně ne obojí zároveň), mohu pozorovat jaké to, když táta předá řízení rodinného vozu synovi. 

Minulé úterý napadl sníh, který v údolí obratem roztál, ale ve stínu vysokohorských lesů se udržel až do soboty. Slunce pražilo a na pláních pod vrcholem foukal studený vítr. Dobře nám bylo.

Otcové rodin na vrcholu bezvýznamného alpského kopce, jehož výhoda spočívá v tom, že za celou dobu výšlapu jsme potkali jen šest jiných turistů. 

Dokonalý víkend. S dětmi, přáteli, na výletě i na zahradě. 

Velikoce v Beskydech trochu jinak

Saharský písek nedovolil sluníčku skoro vykouknout. 

Obvykle jezdíme na Velikonoce na chalupu do Beskyd. Jenže, jak děti rostou, mají na trávení Velikonoc vlastní názor, který chalupu sice zahrnuje, ale jedině s kamarády. My s mužem jsme zase toužili provětrat obytné auto před jarní sezónou. Dopadlo to tak, že jsme naším obytným autem dojeli ke kamarádům a užili si svátky s nimi. V neděli večer jsme už byli doma, já barvila vajíčka a pekla mazancové zajíčky. 

Fotil Jáík: "Mamíí, koukni obdivně na tátu." 

Listopadový víkend na Znojemsku

Prodloužený víkend s naším obytným autem v okolí Znojma, kde jsme ještě nikdy nebyli (jako fakt nikdy ani jeden z nás) a kde se nám tak líbilo, že bychom se tam hned zase vrátili. Jedno z dětí jsme nechali u kamarádky a najednou bylo v autě víc prostoru i klidu. 

Cestou ke Znojmu jsme zvládli poctivou procházku kolem Moravského Krumlova. Zaparkovali jsme na náměstí, dali si k obědu kebab z místního podniku a pak vyrazili ke kapli sv. Floriána na kopci nad městem. Přes vesničku Rokytná, kde dříve stálo hradiště založené v 11. století knížetem Břetislavem I., jsme se podél stejnojmenné říčky vrátili zpět. 

V listopadu se stmívá brzy a tak jsme byli rádi, když jsme s posledními paprsky slunce zaparkovali na noc kousek od Znojma. Kromě nás stálo na parkovišti před národním parkem Podyjí ještě jedno obytné auto. Celý večer jsme strávili zaslouženým odpočinkem po náročném týdnu. 

V sobotu jsme vyrazili do Znojma. Nejdřív na prohlídku znojemského podzemí (měli jsme rezervaci), pak na oběd, poté jsme se ještě prošli městem i podél Dyje. 

Kazatelna ve tvaru glóbu v kostele sv. Mikuláše. 

Kdyby to bylo na nás s mužem, procházeli bychom se městem několik hodin v kuse, kochali se architekturou, historií a výhledy. Ale jedno z dětí mělo jiný názor a tak jsme byli rádi i za to málo, co jsme stihli vidět. 

V nově otevřeném městském bazénu Louka,  jsme  strávili tu část odpoledne, kdy už byla tma, ale ještě bylo brzy na večeři a večerní válení.

Další noc na stejném místě. 

Ráno hned po snídani rychlá procházka národním parkem. Jedno z dětí ponecháno v autě. Pak přejezd do Dukovan na prohlídku v infocentru jaderné elektrárny. Po obědě v autě na parkovišti před elektrárnou jsme cestou domů vyzvedli zbylé dítko a kolem třetí jsme už stáli u nás na dvorku. 

Přemýšlím o tom, jak se nám povedlo zvládnout tak nabitý víkend. Obvykle toho dáme sotva polovinu. Bylo to přípravou a plánováním? Nebo menším počtem členů posádky? Větším počtem dní na cestě? Nebo to byla náhoda?