Od února bych měla nastupovat na půl úvazku do práce. Mám před sebou poslední měsíc doma. Celý listopad i půlku prosince jsem velmi intenzivně šila nosítka a zvládla i pár batohů. V lednu konečně došlo na dva batohy pro mne, abych jak kovářova kobyla nechodila se starým batohem, který sice pořád dobře slouží, ale přeci jen už jsou na něm roky nošení znát a není reprezentativní.
Což je vlastně docela problém - co s těmi věcmi, co stále dobře slouží, ale už jsou lehce jeté - zdobí je nevypratelné fleky, vyrudlé barvy a místy jsou lehce prodřené.
Pohledy a děkovné kartičky za nákupy. Koukám na ně z postele a dělají mi radost.
Pracuju na ebooku s deníkovými zápisky z Mexika a Střední Ameriky. Jde to ukrutně pomalu. Myslela jsem, že jen opravím gramatické chyby, překlepy, sem tam slovosled, ale uvědomila jsem si, že občas v denících něco chybí. Něco, co mi tehdy přišlo tak všední, že o tom nemá cenu psát, přitom při zpětném čtení to tam prostě chybí - jako třeba nabírání vody. Také jsem se o některých skutečnostech raději nepsala, abych neděsila rodinu doma v Česku. Třeba o tom, jak nás Mapy.cz vedly avokádovou plantáží kousek od Uruapánu a já si zrovna den předtím přečetla na iDnes článek nazvaný S drogovými kartely v Mexiku bojuje avokádo. A jeho ozbrojené milice (přečíst si ho můžete ZDE). Bála jsem celých těch asi 16 km, které vedly mezi avodokádovníky, fakt dost.
Takže to psaní jde fakt pomalu, vzpomínám na všechno, co v denících není napsané a snažím se to tam dopsat.
