Kanárské ostrovy IV

Poslední dny jsou pro mne psychicky hodně náročné, protože nastalá situace mne opravdu děsí. Všimla jsem si, že k sobě chvílemi silně tisknu zuby a taky bolí mne břicho a je mi nevolno. Většinou ve chvílích, kdy se nemusím na něco 100% soustředit. Takže zrovna šití nepomáhá a vaření/pečení čehokoliv už vůbec ne.

Včera večer jsem opravdu propadla panice a na chudáka muže jsem křičela do telefonu, že už mají z těch nákupů jet domů (Jó potřebovala nutně zimní boty). Bohužel to měl puštěné v autě na hands-free a holky byly tak vyděšené, že špitaly: "Tatínku, my radši přespíme v autě." 

Je to prostě náročné a to nejsme riziková skupina a naši rodiče a prarodiče jsou na sebe opravdu opatrní.

V průběhu září jsem začala sledovat na IG dva mladé muže - Dominika Feriho, který rychle a srozumitelně informuje o všech nových nařízeních, o volbách a občas to proloží vtipem (některé jsou bohužel realitou). 

Sleduji také Petra Ludwiga, autora knihy Konec prokrastice. Začala jsem poslouchat jeho podcasty u šití a postupně zjistila, že se věnuje i vzdělávání ve věci kritického myšlení. Jeho matematické předpovědi vývoje současné situace jsou děsivé. Bohužel zatím mu to vychází a pokud nezačneme všichni dodržovat vládou nařízená pravidla, je téměř jisté, že se vyplní a nemocnice již brzy přestanou stíhat (naštěstí máme nově přislíbenou pomoc od německých nemocnic :-). 

Nechci to tady zahlcovat, ale několik čísel, která hovoří za vše (okopírováno z jednoho Petrova příspěvku na IG, ale ověřovala jsem si to i na webu zdramini). 

1.9. - 40 lidí v kritickém stavu.
10.9. - 65 lidí v kritickém stavu.
20.9 - 110 lidí v kritickém stavu.
30.9. - 198 lidí v kritickém stavu.
9.10. - 408 lidí v kritickém stavu.

Z čísel vyplývá, že se každých deset dní počet pacientů v kritickém stavu zhruba zdvojnásobí. Takže už tuto neděli 19.10. bude takových pacientů cca. 800, dne 29.10. jich bude 1600, 8.11. jich bude 3200, ... 

Prosím noste roušky pokud možno i venku (ve městech to má na podzim díky vyšší vlhkosti vzduchu smysl), dodržujte rozestupy a desinfikujte si ruce a pokud je to možné, zůstaňte doma nebo vyrazte do lesa :-)

Tak a teď už toho nechám a připomenu si naše loňské Vánoce na Kanárských ostrovech.

Naše nejmilejší pláž na na Tenerife - Playa de la Tejita, v pozadí je Montaňa Roja.

Výstup na Montaňa Roja při západu slunce.

Držme se doma (a nebo na samotě v lese)!

Léčba lesem

Stejně jako na jaře prcháme o víkendu do lesů. Nebýt neustálého řevu s kňourání našich dětí, mohl by to být vysoce relaxační zážitek. Takto přicházíme zpět k autu většinou psychicky rozrušení, ale aspoň je to rozrušení jiného druhu než to z aktuální kovidové situace.  

Prst píchnutý do mapy. Procházka z Hudlic na rozhlednu Máminka. Takovou krásu, co se týká rozhledny i výhledu, jsme opravdu nečekali.

Protože mne kovidová situace opravdu trápí, neodpustím se pár vět na toto téma. Nechci nikoho strašit, ale cítím, že nemohu mlčet.

Čísla nově nakažených jsou strašná, nejhorší jaká, kdy letos bylo. V počtu hospitalizovaných se projeví až za několik dní, v počtu zemřelých ještě později. Vážně hrozí, že kapacita nemocnic bude naplněna. Lékaři, sestry a jiný personál budou přetíženy, budou možná muset dělat rozhodnutí, která nikdo, ale opravdu nikdo dělat nechce. 

Prosím, každého z vás dodržujte vládou nařízená opatření a jděte klidně ještě dál. Pokud to vaše zaměstnání dovoluje, zůstaňte doma, omezte kontakty na nezbytné minimum. Když vydržíme měsíc možná déle, čísla se dostanou do rozumných hodnot, situace v nemocnicích se uklidí a my si užijeme Vánoce s rodinou a Silvestr s přáteli. 

Uvědomuji si, že jako vdané zaměstnané osobě žijící v bytě jen se svou rodinou se mi to snadno mluví. Ale každý z nás může udělat, co je v jeho silách. 

Co dělám já: Celý minulý týden jsem kromě jednoho dne, kdy jsme měli poradu, pracovala z domova. Od nového týdne budu chodit na den/dva, podle potřeby/dohody. V pracovně budeme s kolegyněmi rotovat, abychom se nepotkaly. Všude kromě pracovny jedině s rouškou. Děti chodí do ústavů tak, jak je to momentálně možné. Zbyl nám jeden kroužek. Stýkáme se jen s našimi sousedy z patra. To považuji za nutné pro psychické zdraví nás všech. 

Připojte se k výzvě Petra Ludwiga #zachraňmeČesko . 

PS: Covid-19 se nebojím, ale čím víc o této nemoci vím, tím větší respekt z ní mám. Trvalé následky (minimálně v řádu měsíců) nejsou žádnou výjimkou ani v mé věkové kategorii. Čeho se tedy bojím se? Bojím se, že se nakazí a zemřou lidé, kteří by jinak mohli ještě několik let žít. Bojím se o všechny zdravotníky i jiné pracující v nemocnicích, které čeká ohromná nálož fyzicky i psychicky náročné práce po dobu několika měsíců. Bojím se ekonomických důsledků.

PPS: Titulek jsem si vypůlčila od Kláry Pondělíčkové.