16.2.20

Něco jako "log cabin" IV







Tramtadadá! Hotovo. Nevím, kterou fotku z těchto čtyř vybrat, tak dávám všechny. Barevnost deky vychází z látky To je moje 2017 od Jany Nachlingerové a Rosy Mitnik, jejíž kousíčky jsou uprostřed bloků.


Na lem jsem poprvé použila tu nejšmrncovnější klasiku - užší červenobílý proužek, který je navíc šikmo střižený. Koupila jsem si metr látky čistě pro tento účel, během 15 minut jsem ho rozřezala na 5 cm široké proužky (použila jsem tento návod). Sešívání trvalo trochu déle, ale díky tomu ho mám připraveno cca. dvacet metrů, které na ty tři rozešité deky vystačí a ještě zbyde.



Na zadní stranu jsem použila těžké retro - velký bílý puntík na tmavohnědém pozadí.


V celé kráse uprostřed naší džungle. 

Poslední dobou mám pocit, že se mi daří se každé deky naučit něco nového nebo něco zdokonalit či posunout dál - nový vzor, nová barevnost, nová technika stříhání lemu. I když se mi pořád líbí jednoduché deky sešité jen ze čtverců, nebavilo by mne šít je pořád dokola. Na druhou stranu mi nevadí šít pořád dokola nosítka, tam si tu jednotvárnost užívám a připadá mi uklidňující. 

12.2.20

Něco jako "log cabin" III



V těch volných chvílích mezi vařením čajíčků, podáváním medicínek, čtením pohádek od Macourka a hraním Citadely pomalu prošívám deku započatou loni na jaře. Tu kvůli, které jsem šla na kurz volného quiltování. Původně jsem myslela, že na ní vyzkouším nějaký nový vzor, ale nakonec jsem zůstala věrná meandrům, jen se mi je konečně podařilo zvětšit a nejsou tak drobné jako při prvních pokusech. V tomhle větším provedení mi připomínají mi obrazy od Henri Matisse.


S meandry jsem se dostala do fáze, kdy u nich vysloveně relaxuji, poslouchám audioknihy Agathy Christie a vypínám levou mozkouvou hemisféru.

10.2.20

Zase pár batohů

 Dnes jsem se konečně dostala k nafocení batohů ušitých v průběhu ledna. Akorát jsou fotky díky světelným podmínkám místy hrozně přepálené a budu je muset přefotit.


Tahle barva je fakt oříšek. Už se mi třikrát stalo, že byl batoh kvůli barvě odmítnut. Pro milovníky červené je barva vínová, pro ty, co chtějí vínovou je červená. Pro mne je to ta nejkrásnější sytě červená. Připomíná mi barvu krve, té žilní.


Fotky podšívek se jako jediné docela vydařily.


Tento týden strávím doma. Sotva se téměř uzdravil Jáík, přišly obě holky ze školy domů s chřipkou. Neberte to jako stížnost, jen jako suché konstatování. Svým způsobem jsem ráda, že s nimi mohu být v klidu doma. Po náročném lednu a začátku února to asi všechny potřebujeme.

 
Látky, které na svoje uplatnění v podobě podšívky teprve čekají.

9.2.20

Sladké mámení



Top quilt ze zbytků a tentokrát i ze zásob jsem ušila někdy v listopadu, rovnou jsem sešpendlila sendvič a od té doby čekal až nastane jeho chvíle. Ta přišla v pátek, kdy jsem po celém týdnu měla konečně chvilku na šití a přitom jsem už fakt neměla síly u toho ani trochu přemýšlet. Potřebovala jsem vypnout, pustit si z youtube audioknihu a bezmyšlenkovitě kroužit nití po dece. Podobně unavená jsem byla v sobotu po testování únikové hry. Zase ke stroji, dokroužit zbylé čtverce, přišít lem a zbytek už u televize pěkně v ruce.



Pořád se mi moc líbí tenhle blok - kosočtverec ve čtverci. Jednoduchý a rychlý na ušití, přitom šmrncovní a jeho vyznění už je takové typicky patchworkové. Ještě lépe vypadá, když je vnitřní kosočtverec rozdělen na čtyři čverce, jako u mojí oblíbené Blueelefantstitches.


Úžasnou látku se zvířátky mám ještě z Japonska.



Použila jsem téměř samé zbytky z jiných projektů, jen tři látky jsem měla ve větším množství (růžovou, zelenou, tyrkysově modrou), což dodalo dece jednotnější vzhled. Ještě víc barvy a vzory tak zvláště prolnulo prošití meandry. Ten free motion quilting má prostě něco do sebe. Když jsem šla loni v červnu na kurz, netušila jsem, že se ho budu tak využívat. Na deku kvůli, které jsem na kurz šla, ještě nedošlo, ale až koupím nit teple béžové barvy, tak se do toho pustím. Sendvič jsem sešpendlila dneska.





Deka bude na prodej na Fleru.

8.2.20

Poliklinika Pod Marjánkou


Takové zakonzervované prostředí socialistického lékařství. Nebýt několika současných plakátů a letáků položených na parapetech, máte pocit, že jste se ocitli v osmdesátých letech nebo možná ještě dřív. Osud této polikliniky je v současné době nejasný. Pro mne je retrokrásná a zasloužila by si citelně rekonstruovat.

Více informací se dočtěte zde a zde. Architektem byl Richard Pozemný, který navrhl např. Skleňák v Bubenči, bazén v Podolí a část nemocnice Motol.


Líbí se mi ty reliéfní obklady.



Mozaika nad vchodem.



Mramorová dlažba v přízemí, všude jinde jsou maloformátové dlaždičky jak bylo v dané době zbyvem.


Soklík.





Čekárny - jižní světlo, poctivé dřevěné lavice a pokojovky obřích rozměrů.





Mramorové schodistě. Nové výtahy místo dřívějších paternosterů, které si pamatujeme z dob pravidelných návštěv logopedie.



Důvod naší návštěvy. Chudák dítě jsem nechala dva dny chodit se zlomenou rukou, protože jsem jí prostě nevěřila, že ji to tak bolí. Ta radost, když se ukázalo, že měla pravdu :-)

3.2.20

Pokusy - sopka

Dneska jsme v čekárně u doktorky narazili na krásnou knížku - Moje první knížka POKUSY od nakladatelství Mladé letá. V dětství jsem měla z této edice knihu VAŘENÍ, kterou jsem si ráda prohlížela a je jednou z mála knih, kterou jsem si nechala i pro své děti.


Ačkoliv Jáíka z knihy nejvíc fascinovali otisky prstů, doma jsme vyzkoušeli pokus nazvaný "sopka", který využívá rozdílné hustoty teplé a studené vody. Tekutina v malé lahvičce je šťáva z červeného zelí.


Když už jsme byli u těch sopek, tak jsme se vrhli i na sopku z časopisu Raketa.




Zvolit žlutou barvu na žlutém pozadí nebyl záměr, prostě jsem neměla doma žádné potravinářské barvivo a místo něj jsem použila kurkumu.

Pak jsme si udělali ještě tři rychlé a snadné pokusy na téma kyselina + uhličitan = oxid uhličitý (ocet + jedlá soda, kyselina citronová + jedlá soda + zalít vodou, ocet + mušle). Bavilo mne to víc než děti :-)

26.1.20

18_Dům Langhans



K paláci Langhans máme s mužem osobní vztah. Sídlí v něm totiž Foto Škoda, kde jsme si  koupili  naše diginální zrcadlovky a necháváme si tam vyvolávat fotky pro babičky k Vánocům. 

Dům byl v roce 2002 citlivě a přitom nápaditě zrekonstruován architektem Ladislavem Lábusem (bratrem herce Jiřího Lábuse) a stojí za to si obchod projít, i když nehcete nic kupovat.



V kavárně, která je zašitá úplně vzadu, jsme byli poprvé. Byl tam božský klid od pražského shonu a turistického šílenství a lehce intelektuální atmosféra.

24.1.20

38_Kubistický kiosek


Kubistický kiosek, původně se to byla klasická trafika, nyní směnárna :-(


Kiosek naše děti vůbec nezaujal a tak jsme šli raději na hřiště, které je hned za ním.


Ačkoliv se to  kolem hlavního nádraží stále hemží pochybnými existencemi, hřiště je bezpečné, čisté, hlídané správcem a jako bonus je tam i WC. Trávili jsme tam s Jáíkem  hodinku dvakrát týdně celý loňský školní rok, já háčkovala a on jezdil na lanovce. Až vám někdy ujede vlak nebo budete delší dobu čekat na přestup, určitě tam s dětmi zajděte. Cesta tam je sice lehce nepříjemná, ale na hřišti už je dobře.

20.1.20

Poněkud zdrblá z pracovních událostí dnešního dne jsem vystoupila z vlaku a bezduše pokračovala na tramvaj. Přemýšlela jsem o tom, jak upozornit na aukci duhové hrací deky, jejíž výtěžek podpoří australskou faunu poničenou požáry. A v tom jsem zaslechla podivné  skřeky a zahlédla velkého papouška poletujího nad jedoucími auty. Po pár náletech, které vypadaly opravdu nebezpečně, se usadil na protihlukové stěně podél železniční tratě. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Nezdálo se mi, že by ho někdo všiml a tak jsem rozhodla zachovat občansky a zavolat na policii. Vytočila jsem tedy 158, tam mě odkázali na městskou policii a ta mne velmi rychle přepojila na odchytovou stanici. ¨

Potřetí jsem vylíčila situaci s papouškem a slečna druhém konci se zeptala: "A nemá ten papoušek růžovou hlavičku?" 
"Ano." 
"Tak ten patří jednomu nedaleko bydlícímu chovateli, který jej nechává takhle prolítnout." 
"Aha." Evidentně jsem nebyla první, kdo jim v podobných situacích telefonuje. 

Aspoň mi slečna potvrdila, že se jedná o kakadu růžolícího (nevím, jak se to správně skloňuje, tak se omlouvám), anglicky galaha, který žije v Austrálii. 

Pro Vás aspoň pár fotek s galahem a jinými ptáky z naší cesty po Austrálii.


Vidítě je tam vlevo nahoře? Potvůrky jedny uřvané a dovádivé.




U mne na ruce. Zážitek dne.






Lori pestrý (rainbow lorikeet) se skvěle hodí ke dražené dece, co myslíte?

PS: Jsem zvědavá, jestli zítra nebude po Břevnově skákat klokan. Zajíce/králíka na ulici jsem tu už potkala., takže možné je asi všechno.