Pauza


Cítím, že si potřebuji dát od blogování pauzu. V létě nás toho čeká hodně - stěhování, dovolená v Chorvatsku, čtvrté dítě  :-))), pobyt matek s dětmi na chalupě, zvykání si na Prahu. Pomalu začínám balit naše věci do banánových krabic, loučím se s domem, zahradou, lidmi. V týdnu truláři dovezli skříňku do koupelny a na záchod, které měly být před třemi lety. Takhle si jich užijeme možná týden.

Stěhujeme se počtvrté během 7 let. Nejdřív z Prahy do Brna, pak dvakrát po Brně a teď zase zpátky do Prahy nedaleko původní pražské adresy. Dvakrát jsem se stěhovala těhotná, všechny naše děti se stěhují v druhém roce svého života. Ale abych nepropadala trudnomyslenosti, jistě nás v Praze čeká hodně pozitivního. Třeba Látky Mráz pár zastávak tramvají :-)

Přidávám se k jiným blogerkám a píši seznam toho, co bych chtěla zvládnout o prázdninách,  i když často mám pocit, že bych nejradši přeskočila v čase až do října, kdy bude všechno jakžtakž utřepané.

- chodit brzy spát aspoň 50% letních večerů
- přečíst aspoň dvě knihy
- věnovat se dětem víc než je mým zvykem, hrát si s nimi a užít si to
- pořádně si zaplavat v moři
- připravit pro děti napínavou pokladovku v lese
- ušít dlouho odkládanou piknikovou deku jako dárek
- trávit hodně času s mužem (po roce a půl víkendového maželství to potřebujeme jako sůl)
- večeře v oblíbené hospůdce v Chorvatsku
- navštívit Modrou jeskyni, nejlépe zcela bez lidí
- koupit si něco na krk
- říct muži své plány do budoucna
- sbírat houby
- promoknout na kůži

Krásné prázdniny všem! V září na shledanou!





První vysvědčení





Už dnes jsme najeli na prázdninový režim - lakované nehýtky, koupání u kamarádů a usínání o desáté. Krásné prázdniny všem!






Rok a tři čtvrtě


Jáík je první dítě, které jsem nechala vyřvat. Prostě to jinak nešlo. Unavený a asi i hladový se dnes k večeru vztekl, když jsem mu odebrala svůj mobil, a střídavě řval a popotahoval víc než půl hodiny. Nakonec vysílením usnul. Nenechal na sebe sáhnout. Čekají nás náročné dny.

Je bez plen. Nechce je nosit, stejně jako slipy či jiné oblečení na spodní polovinu těla, ale k tomu ho většinou přemluvím nebo přeperu.

Slovně rozlišuje Jů a Jó (naučil ho to muž). Jů říká "juju" a Jó říká "jojo" nebo "jája".  Velmi rád na všechny otázky říká své kouzelné "jo". Pomalu chytá nová slovíčka - "dě" jako dřevo, "uáua" jako tráva nebo sekačka na trávu, "mňam" jako zmrzlinka, "ku" jako kečup. Občas je i spojí do dvojslovné věty.

Chápe, že se má chodit po chodníku a ne po silnici. Třeba včera mě napomenul "ne! brm", jakože mám jít ze silnice na chodník. Bohužel neváhá testovat platnost tohoto pravidla.

Miluje třesně, červený rybíz, meruňky, prostě sezónní ovoce.

Nejradši ze všecho se nosí v náručí (tomu říká "máma") nebo jezdí v kočárku sedě na plošince pro nohy.

Miluje holky. Dopoledne bez nich zvládá, ale odpoledne už mu chybí.

Pro Jůinu paní učitelku



Taštička pro tu nejmilejší a nejveselejší paní učitelku. Do ní mandle v cukru na zotavení nervů po školním roku. Snad jsem se trefila do vkusu a taštička zůstane paní učitelce jako vzpomínka na naši Jů.

Pořád bojuji s nákupem dalších látek. Tak ráda bych kupovala, ale pak se mi tu hromadí a už se děsím, že jen samy látky a klubíčka zaberou při stěhování celé jedno auto. Zatímco jiné věci většinou nemám problém poslat dál, zrovna  látkami je to pro mě opravdu problém. Vždy najdu něco, k čemu by se mohly ještě hodit.

Tahle taštička je ze zbytků z jiných projektů a z koženky koupené do zásoby.

Stříbření 2016

Dvě matky, šest dětí a cesta vlakem z Brna do Kutné Hory. Pro paní pokladní na nádraží to bylo zcela nepochopitelné a koupě lístku trvala snad deset minut. Samotná cesta vlakem uběhla poměrně v pohodě, horší bylo najít cestu rozhycovanou KH na místo konání Stříbření. Můj orientační nesmysl nezklamal a zabloudily jsme, ale nakonec jsme tam přece jen dorazily. Muž přijel z Prahy pozdě odpoledne, aby mě zachránil a doprovodil domů.


Ušila jsem Jů nové šaty, které jsou tak dlouhé, že je má na fotce zahnuté o deset čísel, takže jí vydrží minimálně další dva roky. Jáík dostal tuniku, také dimenzovanou na příští rok či dva. K tomu všechny děti dostaly nové kapucky podle historického střihu. Vnější vrstva je z dyftýnu, vnitřní většinou z lnu. Zahřejí ramena a hlavu a vypadají děsně roztomile. O kapuckách snad víc později.  Zasloužily by si vlastní příspěvek.

Odpoledne se zatáhlo a na zpáteční vlak jsme šli v dešti a kapucky tak našly využití.


Jáík spící


Jáík usíná tradičně ještě před obědem v obýváku na pohovce. Jsem mu za to nesmírně vděčná, mám tak pro sebe hodinku a půl klidu.

Tento týden je ale v poklidu celý, Jů je na škole v přírodě a ty dvě děti, které mi tu zbyly,  mi připadají snadno zvládnutelné. Snad jsem to nezakřikla a dožijeme se soboty v klidu a míru.

Garážový výprodej

Nevím, jak vám, ale nám se pořád hromadí věci. Pošlete jednu dál a čtyři jiné koupíte nebo dostanete. Občas je nám něco líto vyhodit, co kdyby se to mohlo ještě hodit. Třeba jako tyto vytříděné papírové složky. Vystřihuji z nich čísla na Jáíkovo měsíční focení, ale vůbec jich neubývá. i když je Jáík  pravidelně likviduje.





Každopádně nyní se nám jich podařilo pár využít a společně s Jů z nich nastříhat písmenka. Obrovská kartónová deska je od popelnic s papírem, čekala tam na nás. Desku jsme pověsili ve čtvtek na bránu, aby všichni věděli, co se u nás v sobotu chystá. 

Garážový výprodej všichni známe z amerických knih a filmů, u nás moc běžný není. Náš dům má pro takovéto akce ideální polohu a dispozici, tj. tak akorát velký dvorek u jedné z hlavních "tepen" naší dědiny/čtvrti. Jako bonus se v sobotu konaly místní oslavy, takže kolem nás proudily málem davy. Vytahali a vystavili všechno, co se nám nechce brát sebou do Prahy. Hlavně oblečení, hračky a knihy po dětech, ale i pár dalších věcí jako křeslo z multikina, žebřík nebo pokojové rostliny. K tomu moje čepičky a nosítka.


Spousta věcí našla nového majitele a nám se uvolnilo místo v garáži (a snad i zaplatil nový monitor, který jsme museli koupit místo toho rozbitého). Seznámili jsme se se spoustou milých a zajímavých lidí, možná i někoho inspirovali. Prostě úpěsný den.

Chystáme se na Stříbření

Již tradičně šiji naší rodině v červnu historické kostýmy a doplňky na festival Stříbření v Kutné Hoře. Loni to byly šaty podle historického střihu pro Jů a tunika pro muže. Letos jsem se pustila do nových šatů pro Jů, protože touží po stejném střihu jako měly ty její původní modré - obyčejný živůtek bez rukávů a dvouvrstvá půlkolové sukeň. Upřímně řečeno se jí vůbec nedivím, ta půlkovová sukeň se tak kouzelně točí a má náherný bohatý tvar.

Len světle fialové barvy jsem měla koupený již od loňska.


Lem vrchnní sukně je dekorativně prošitý světle hnědou bavlnkou, stejnou barvu mají i knoflíky, podšívka živůtku. Spodní sukeň by měla být tmavě fialová.



Zkouška kostýmů :-) Nebojte, pro Jáíka se chystám šít tuniku.

Vítěz giveaway


Omlouvám se všem, kteří napjatě očekáváte, kdo nakonec vyhrál lékárničku. Výherkyni jsem poctivě vylosovala hned v úterý večer, ve středu dopoledne vyfotila důkazní fotku (která je rozmazaná) a pak se mi rozbil monitor (spadla mi na něj činka) a nemohla jsem pracovat na počítači. Dnes už máme monitor nový, takže mohu světu oznámit, že vyhrála paní Matilda. Gratuluji. Ať lékárnička dobře slouží. Ostatní lékárničky budou k prodeji na Fleru nebo s malou slevou na mém mailu.

Deka na chalupě


Další postup na dece. V dubnu jsem našla koupenou tmavě modrou látku na borduru a mohla tak dokončit top quilt.



Tento pátek před odjezdem na chalupu jsem vše přežehlila, odklidila střed obýváku a sešpendlila sendvič. Deka je obrovská, největší jakou jsem kdy šila. Na výplň jsem použila bavlněný vatelín, který mi přijde hodně těžký, ale pracuje se s ním dobře. Je poměrně tenký, takže se dobře prošívá v ruce. Neklouže, což je moc příjemná vlastnost, protože sendvič pěkně drží. Jsou od něj všude chloupky, ale předpokládám, že se vyperou.

Prošívám (quiltuji) dvojitou nití pro ruční quilt. Je hodně pevná, pořád se mi šmodrchá, takže je to někdy k vzteku. Často čtu o prošívání perlovkou, ale zrovna k téhle dece se mi tahle nit hodí víc.

Zatím jsem prošila asi jen 8 čtverců, na dece jich je 145, přede mnou je tedy ještě veliká spousta práce, ale zrovna takové, kterou mám ráda. Pomalé, meditativní, uklidňující. Je to velká zkouška vytrvalosti, ale beru to tak, že není třeba prošít všechny čtverce, stačí třeba polovina a pak už bude možné deku olemovat a používat. Ostatně používat se dá i teď, při prošívání si jí zakrývám nohy.