29.3.19

Na rozcestí

Včera to bylo deset, co jsme se brali. Včera jsem se chystala napsat, že to bylo nejnaplněnějších deset mého života. Těžko říct, jestli nejšťastnějších, protože šťastná jsem se cítila i v dětství, dospívání i  během studia. Ale naplněnější můj život určitě nebyl. 



Dnes na mne dolehla nějaká životní krize. Tolik jsem se těšila, že to jediné volné dopoledne v týdnu  strávím šitím a místo toho dávám dohromady domácnost  po celém týdnu, kdy jsem ji zanedbávala. Možná je to tím, že jsme se včera my dva vlastně ani neviděli a neuvidíme se ještě pár dní. Možná tím, že mi až ráno při převlékání peřin došlo, že jsme tu my čtyři zbylí vlastně ani dnes ráno být nemuseli. Usnula jsem večer s dětmi při rožhnuté lampičce. Po nějaké době jsem se  probudila a šla ještě plést k televizi. Když jsem se vrátila do ložnice, smrdělo to tam spáleninou. Byla jsem tak unavená, že jsem jen zvedla peřinu, která částečně zakrývala lampičku a otevřela okno dokořán, aby se smrad vyvětral.  Až když jsem ráno uviděla tu propálenou deku, tak mi došlo, že kdybych spala celou noc s dětmi, tak se jsme tam mohli udusit a poté uhořet. 


Poslední dobou jsem hodně unavená. Částečně to bude určitě věkem (je potřeba si přiznat, že čtyřicítka se blíží), ale myslím, že jsem hlavně uhoněná věčným pendlováním mezi prací, šitím (to je zredukované na minimum), domácností a kroužky dětí. Před měsícem přibyl dětem jeden odpolední kroužek, kam je musím vodit a to jedno odpoledne mi časově hodně chybí. Vůbec netuším, jak to mohou stíhat jiné maminky, které pracují na plný úvazek a přitom nemají pomoc babiček. Já mám tedy svou drahou sestru, která nám jednou týdně pomáhá, když jdu večer cvičit. Muž se také v rámci svých  pracovních možností snaží, ale asi to celé budu muset nějak přehodnotit, protože takhle to prostě dál nejde. 


Celkově tak nějak najednou nevím, kam v životě směřovat. Děti už jsou větší, dost samostatné, vidím, že mne potřebují daleko méně a že už musíme hodně spoléhat na to, co jsme do nich v prvních letech života vložili. Někdy mi moc chybí ten společně strávený čas. To co dřív člověku připadalo samozřejmé a vlastně až obtěžující, to jak moc jsme byli spolu, mi teď chybí.

Práci mám fajn, jsem tam spokojená s kolektivem i vlastně i náplní, ale chybí mi nějaké konkrétní výsledky, které by za mnou zůstavaly, a  pocit, že nějak přispívám pro dobro lidstva či jak to nazvat. Zatímco pod mužovým vedením se za ta léta v Praze postavila málem celá nová čtvrť, za ty moje dva roky zpátky ve vědě, je na světě jeden jediný článek s našimi výsledky. Navíc podle akademického hodnocení by bylo lepší, kdyby vlastně ani nevznikl, protože není v dost dobrém časopise.

No nic, vylila jsem si tu srdce. Běžím pověsit prádlo a vyzvednout Jáíka. Chtěla bych to zakončit nějak pozitivně, ale prostě to nejde. Tak až večer nějakým článkem o tvoření.

PS: Ta krize je moje osobní. Nikoliv naše manželská. Aby nedošlo k mýlce.

16 comments:

  1. Hezké výročí. Líbí se mi tvůj svetřík na šatech, to, jak jsi svoji zálibu měla i na svatbě. Taky jsme měli 10leté výročí loni v létě, utíká to, s dětmi obzvlášť.
    Nevím, jak to dělají ostatní maminky, ale my jsme na děti vždy (teda 99% roku) sami s manželem, oba plně pracující. Já jsem si tedy snížila v lednu úvazek na 7hod denně, protože cesta do práce trvá hodinu. A z práce stejně. A stejně občas dobíhám s jazykem na vestě. Děti teda nemají kroužky, syn (9 let) má florbal ve škole jednou týdně. Dcera (téměř 4 roky) nic, nevidím v tom smysl. Nevím, kam bych to vodění do/z kroužků nacpala, už teď je to naknop. Úklid řeším jenom o víkendech, přes týden není chuť. 40 mám taky na krku a nějak tuhle krizi nepociťuji, asi je to tím, že v práci je každý rok plný výzev, s manželem plánujeme stavbu domu, takže náplň času pro příští 10letku je jasná. Jenom kdyby bylo víc času a chuti na šití.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já obdivuju všechny, co to bez babiček zvládají. Je fakt, že kdybych zrušila kroužky (nebo aspoň ty, na které děti nedojdou samy), tak mám docela veget. Do práce to mám taky skoro hodinu tam a hodinu zpět.

      Držím palce se stavbou domu. Ať to jde dobře.

      Delete
    2. My si ještě navíc témeř denně vaříme s manželem obědy do práce, na večeři míváme každý den teplou polívku, takže hodně času pak strávíme odpoledne u plotny. A v nájmu nemáme myčku :-( Takže opravdu není čas rozvážet děti po kroužkách. A taky syn už dochází do školy sám autobusem, takže by svoje kroužky zvládl sám (pokud by je měl víc).
      Děkuji, bude to zápřah pro nás oba, ale věřím, že tu stavbu zvládneme.

      Delete
  2. Evi, rozumím velmi. Víc teď nemám čas vypisovat, jen jsem chtěla dát vědět, že v tom nejsi ani zdaleka sama. A 3 ve škole, to je teprve vzrůšo :-)
    I.

    ReplyDelete
  3. Evi, plně Vás chápu, jak to s tou krizí je. A většinou se dostaví při nějakém výročí, jedno už jakém. Je to vlastně ohlédnutí za tím, co ztrácíme a snaha o pohled do budoucna, o kterém nic nevíme a tak nějak podvědomě máme strach, aby jsme všechno ustály.... Dnes už jsem v důchodu, děti jsou z domu, ale vždy, když se mi má narodit další vnouče, když je v očekávání, tak taková moje krize nastupuje, to si uvědomuji, že svoje malé děti jsem už tak nějak vypustila do světa a že už jsou samostatné a že mne vlastně ani tak moc nepotřebují. S tento smutek se mísí s radostí, že tu bude naše další pokračování, že to co jsme vložili my do svých dětí můžeme ted vkládat do našich vnoučat a naše sny, plány a láska vlastně jde dál, že nic není ztraceno ale je to v nových a větších rozměreh…..a s prací je to stejné, říkáte, že není nic vidět a za mužem je.... ale ohlédněte se na své děti, na domácnost a hned uvidíte za sebou velké výsledky.... pěkný den Dana

    ReplyDelete
    Replies
    1. Dani, krásně nepsáno. Já právě za sebou moc vsledky nevidím. jen ty děti a šití. Domácnost zařizuji, co dva roky novou (od svatby jsme se 5x stěhovali), jen co je jakž takž zařízená a už jdeme bydlet jinam.

      Delete
  4. This comment has been removed by the author.

    ReplyDelete
  5. Evi, vydrž, ono se to zase posune. Myslím, že si tím každý procházíme... já jsem to také zažila, neskutečnou únavu z mateřské,zdravotní problémy, nedorozumění ve vztahu (zrovna kolem 10. roku) a teď jsme tam, dke bych nikdy nedoufala.... a je to fajn... důležité je mít smysluplnou práci a svoje vlastní naplnění a to ty určitě najdeš a objevíš! (omylem jsem to publikovala jako VS:-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Katko, já držím. Už je mi o dost líp. Vašimi komentáři a hlavně počasím, které bylo odpoledne vyloženě jarní. Hodně mne trápí to věčné stěhování, ale to doufám jednou skončí.

      Delete
  6. Evi, mám to velmi podobně jako Vy. Teď zrovna nemám krizi, ale únava velká je. Pořád to svádím na konec zimy, ale stárnu, co si budeme povídat :-) Umím si představit, že člověk má chvíle, kdy nevidí za sebou žádné výsledky a má pocit, že je všechno na nic. Já sice pracuji v pomáhající profesi, nicméně zpětná vazba malá a pocit bezmoci nebo marnosti se někdy dostavuje (díky za supervize!). Jsem přesvědčena, že toho zvládáte hodně a nemám na mysli jen děti, domácnost a šití, ale i ta častá stěhování. Přeji Vám ať je tahle Vaše krize odraz k dalšímu posunu vpřed! Sama vím, že krize mě vždycky posunula, i když to nebylo hned a nebylo jednoduché. A také děkuji za Vaše připomenutí , jak je vzácný čas s dětmi. Zrovna dneska se mi děsně nechtělo hrát s malou na princezny... Jenže ono to strašně letí, malá už tak malá není a ještě ke všemu už podruhé nebudu mít možnost tuhle etapu absolvovat. Držte se, mávám Petra PS: Také jsme měli březnovou svatbu, ale tak teplo soudě dle fotek, jsme neměli :-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Petro, děkuji. My jsme měli na počasí děsné štěstí. celý týden vždy ráno pršelo a poté bylo pěkně. V den svatby bylo snad celé dopoledne hezky, ale odpoledne už lilo jako z konve.

      Delete
  7. Evi, jen jsem chtěla napsat, že taková zastavení taky znám a že jak Tě čtu, tak si říkám, že lepší je mít a někdy pochybovat, než je nemít a pak se najednou probudit, když už je pozdě...a teda díky Bohu za to noční probuzení, z toho mi mrazí. Opatruj se a jaru třikrát hurá!

    ReplyDelete
  8. Evičko, moc Vám to s mužem sluší. Na všech fotkách. ❤️ My budeme mít 10. v srpnu, uteklo to. Líbí se mi, že dokážete své obavy "vyslovit nahlas". Myslím, že po nástupu do práce budu řešit to samé, hledat smysl a výsledky. Bude to šok pro všechny doma. :)

    ReplyDelete
  9. Evi, jste krásná a ten svetr v dalším příspěvku vám moc sluší.
    Taková zastavení a bilancování znám. Moc vám rozumím.
    Krásné jarní dny. Všechno už voní a začíná kvést.
    Lenka B.

    ReplyDelete
  10. Jsem rada,ze jsi sla jeste plest k televizi! Ja cely unor cekala na jedno vysetreni a byla jsem si jista, ze uslysim spatny zpravy, nastesti to byl plany poplach, ale doslo mi, ze klise o zdravi nejsou klise.
    Unava je previt a krize, no bez nich by se clovek taky dokazal obejit 😀, ale brzo ti bude lip, citim to v kostech!

    ReplyDelete

Děkuji za Vaše slova.