Na rozcestí

Včera to bylo deset, co jsme se brali. Včera jsem se chystala napsat, že to bylo nejnaplněnějších deset mého života. Těžko říct, jestli nejšťastnějších, protože šťastná jsem se cítila i v dětství, dospívání i  během studia. Ale naplněnější můj život určitě nebyl. 

Dnes na mne dolehla nějaká životní krize. Tolik jsem se těšila, že to jediné volné dopoledne v týdnu  strávím šitím a místo toho dávám dohromady domácnost  po celém týdnu, kdy jsem ji zanedbávala. Možná je to tím, že jsme se včera my dva vlastně ani neviděli a neuvidíme se ještě pár dní. Možná tím, že mi až ráno při převlékání peřin došlo, že jsme tu my čtyři zbylí vlastně ani dnes ráno být nemuseli. Usnula jsem večer s dětmi při rožhnuté lampičce. Po nějaké době jsem se  probudila a šla ještě plést k televizi. Když jsem se vrátila do ložnice, smrdělo to tam spáleninou. Byla jsem tak unavená, že jsem jen zvedla peřinu, která částečně zakrývala lampičku a otevřela okno dokořán, aby se smrad vyvětral.  Až když jsem ráno uviděla tu propálenou deku, tak mi došlo, že kdybych spala celou noc s dětmi, tak se jsme tam mohli udusit a poté uhořet. 

Poslední dobou jsem hodně unavená. Částečně to bude určitě věkem (je potřeba si přiznat, že čtyřicítka se blíží), ale myslím, že jsem hlavně uhoněná věčným pendlováním mezi prací, šitím (to je zredukované na minimum), domácností a kroužky dětí. Před měsícem přibyl dětem jeden odpolední kroužek, kam je musím vodit a to jedno odpoledne mi časově hodně chybí. Vůbec netuším, jak to mohou stíhat jiné maminky, které pracují na plný úvazek a přitom nemají pomoc babiček. Já mám tedy svou drahou sestru, která nám jednou týdně pomáhá, když jdu večer cvičit. Muž se také v rámci svých  pracovních možností snaží, ale asi to celé budu muset nějak přehodnotit, protože takhle to prostě dál nejde. 

Celkově tak nějak najednou nevím, kam v životě směřovat. Děti už jsou větší, dost samostatné, vidím, že mne potřebují daleko méně a že už musíme hodně spoléhat na to, co jsme do nich v prvních letech života vložili. Někdy mi moc chybí ten společně strávený čas. To co dřív člověku připadalo samozřejmé a vlastně až obtěžující, to jak moc jsme byli spolu, mi teď chybí.

Práci mám fajn, jsem tam spokojená s kolektivem i vlastně i náplní, ale chybí mi nějaké konkrétní výsledky, které by za mnou zůstavaly, a  pocit, že nějak přispívám pro dobro lidstva či jak to nazvat. Zatímco pod mužovým vedením se za ta léta v Praze postavila málem celá nová čtvrť, za ty moje dva roky zpátky ve vědě, je na světě jeden jediný článek s našimi výsledky. Navíc podle akademického hodnocení by bylo lepší, kdyby vlastně ani nevznikl, protože není v dost dobrém časopise.

No nic, vylila jsem si tu srdce. Běžím pověsit prádlo a vyzvednout Jáíka. Chtěla bych to zakončit nějak pozitivně, ale prostě to nejde. Tak až večer nějakým článkem o tvoření.

PS: Ta krize je moje osobní. Nikoliv naše manželská. Aby nedošlo k mýlce.