Pravdivá realita bezobalového nakupování aneb moje nakupovací rutina

Zatímco před dvěma lety se o bezobalovém nakupování psalo jen pár blozích, poslední dobou mám pocit, že se fotkami potravin nakoupených do vlastních nádob roztrhl pytel (pochopitelně látkový). Těší mne to. Zároveň mne mrzí, že ze mne už to počáteční nadšení opadlo, a, že tak nějak jsem uvízla v mrtvém bodě. Nakupování suchých potravin, základní drogerie do domácnosti, pečiva a zeleniny už většinou zvládám bezobalově, ale nejsem na sebe tak přísná jako dřív. Od nástupu do práce, byť stále na částečný úvazek, nemám čas obíhat pět odchodů, abych koupila salátovou okurku bez igelitového prezervativu.

Realita je taková, že bezobalové je nakupování je časově a často i finančně náročnější. Zatímco normálně by člověk zašel do supermarketu a nakoupil vše zeleninou  počínaje a sprchovým gelem za pár korun konče během zhruba půl hodiny. Při bezobalovém nakupování je potřeba oběhnout obchodů hned několik - pro suché potraviny zajít do bezobalového obchodu, pro pečivo do pekařství, pro maso a šunku do řeznictví, pro černý čaj do čajového obchůdku, pro zeleninu k Vietnamcům ... Člověk se přitom docela naběhá a posílí, protože kromě nakoupeného zboží tahá všude sebou i nádoby ze skla nebo silného plastu, do kterého zboží ukládá.  To nemluvím o tom, že vláčet s sebou ještě malé děti je nadlidský úkon.

V tomto článku bych chtěla popsat, jak bezobalově nakupuji já. Třeba to někoho inspiruje. Nutno dodat, že každý máme jiné podmínky - vesnice x město, plný úvazek x doma s dětmi, omezený finanční rozpočet x dostatek financí - a to co funguje u mne, se nemusí u někoho jiného osvědčit. 

Jak to tedy dělám já? Na bezobalový nákup vyrážím jednou týdně, kdy má jedno z dětí kroužek nedaleko jedno z pražských bezobalových obchodů. Dítě dám na kroužek a mám sama asi hodinu na to, abych oběhla všemožné obchody v okolí a nakoupila. Kdybych šla do blízké Billy, zbylo by mi jistě ještě 20 minut a pár korun na jedno kapučíno. V bezobalovém stylu to sotva stíhám. Ale stojí mi to zato.

Doma mám většinu suchých potravin uloženou ve sklenicích od okurek. Všechny je mám v jednom šuplíku, na víčku je napsané, co v nich je. Nejsou nejkrásnější, ale přijdou mi praktické. Mají vhodnou velikost, snadno se otevírají a zavírají, jsou stabilní, relativně lehké, zadarmo a všechny stejně těžké, tudíž stačí mít zváženou jednu.  Mouky a spol mám v plastových dózách, do kterých se vleze více než jedno kilo dané potraviny. Mouky a spol. až na výjimku kupuji v klasickém papírovém obalu.

Sklenice, kam sesypávám nepoužitelné zbytky suchých potravin, abych získala prázdnou sklenici, do které mohu zase nakupovat. Jednou začas ze zbytků ubařím hrstkovou polévku.

Taška na kolečkách je mým věrným společníkem už mnoho let. Osvědčilo se mi do ní dávat všechny prázdné sklenice, abych je měla připravené pro příští nákup. Když dopotřebuji celozrnnou rýži, tak prázdnou sklenici bez vyplachování rovnou odnesu do téhle tašky. Když mám nějaké sklenice navíc, tak je tam taky odnesu a nechám je v bezobalovém obchodě pro jiné zákazníky. 

Tím, že je sklenice popsaná, vím, co mám koupit aniž by bylo nutné si psát nákupní seznam (psaní seznamů mi moc nejde, navíc je často ztrácím). Tím, že nakupuji rovnou do sklenic, ve kterých potravinu skladuji, ušetřím čas a zároveň se mi nestane, že nakoupím víc než se do sklenice vleze.  

Na večerní zobání kupuji kukuřici na popkorn.

V bezobalovém obchodě si jednou za čas melu špaldu na krupici (mlýnek nastavuji spíš na hrubou mouku), ze které vařím krupičnou kaši a tvarohové knedlíky. Děti mi to kupodivu jedí všechny tři a dokonce i návštěvy.



Pečivo nejraději nakupuji do téhle tašky od Šitínití (a připadám si při tom super vtipná, ale zatím si toho nikdo nevšiml), ale používám i několik jiných plátěných tašek. Pro rohlíky chodím do jednoho pekařství, pro chleba do druhého. Jsem vybíravá a tak se holt nachodím.

Celý můj nákup. 

Vepřové na řízky (holky jely na výlet), mleté hovězí na hamburgery, šunka a slanina v jedné ploché krabičce. Do nedávna jsem maso kupovala jen výjimečně, takže jsem nijak neřešila hygienická pravidla při jeho nákupu. Teď uvažuji o tom, že na syrové maso budu mít vyhrazenou jednu konkrétní klik-klak krabičku.

Těsto na pizzu z mé nejoblíbenější pizzérie. Sice v pytlíku, ale vynikající. Páteční pizza budu u nás asi nová tradice.

 

Zero-waste styl života není jen o bezobalovém nakupování. Je o celkovém nastavení. Něco se mi daří, něco ne. Často o tom dost pochybuji, ale přese všechno si myslím, že to má smysl a ve svém okolí pozoruji drobné změny nejen u jednotlivých lidí, ale i v médiích, kde se začínají objevovat příspěvky na toto téma.

Krásnou neděli všem!!!