Stále na špičkách. Zítra jdeme k fyzioterapeutce, tak jsem zvědavá. Chodit neumí, ale ženské balí. Dnes si omotal kolem prstu jednu babičku v knihovně.
Vzteká se, vzpouzí se. Má sílu dvanácti kilo, už ho sotva držím, když s tím začne.
Po dvou úletech s "haf" se drží hlasitého chrochtání, chrochtá i na jiná zvířata než na psa i na naši svatební fotku v ložnici. Slova jako máma, táta neříká, zato na obrázku se stádem krav spolehlivě najde maličký traktor a hned dělá "brm".
Nechce sedět v dětské židličce, raději vyleze na Jóino Jitro, posadí se, vezme lžičku do jedné ruky a prstíkem druhé ruky na mi ukazuje a říká naprosto neodolatelně "ham". Je nejroztomilejší z našich dětí. Přemýšlím, jestli se roztomilost s každým dalším dítětem stupňuje, ale zkoušet to nebudu.
Jáík je ale opravdu neodolatelnej. Vy teda máte všechny děti krásný, to už jsem psala a opakuju se, ale Jáík je fakt k uňufání, ty stehýnka, ty packy, ty tváře a ty VOČI!!! :) Doufám, že máš v tom šrumci trochu času si ho vychutnávat, mazlíka :)
ReplyDeleteFi