11.10.20

Léčba lesem


Stejně jako na jaře prcháme o víkendu do lesů. Nebýt neustálého řevu s kňourání našich dětí, mohl by to být vysoce relaxační zážitek. Takto přicházíme zpět k autu většinou psychicky rozrušení, ale aspoň je to rozrušení jiného druhu než to z aktuální kovidové situace.  




Prst píchnutý do mapy. Procházka z Hudlic na rozhlednu Máminka. Takovou krásu, co se týká rozhledny i výhledu, jsme opravdu nečekali.









Protože mne kovidová situace opravdu trápí, neodpustím se pár vět na toto téma. Nechci nikoho strašit, ale cítím, že nemohu mlčet.

Čísla nově nakažených jsou strašná, nejhorší jaká, kdy letos bylo. V počtu hospitalizovaných se projeví až za několik dní, v počtu zemřelých ještě později. Vážně hrozí, že kapacita nemocnic bude naplněna. Lékaři, sestry a jiný personál budou přetíženy, budou možná muset dělat rozhodnutí, která nikdo, ale opravdu nikdo dělat nechce. 

Prosím, každého z vás dodržujte vládou nařízená opatření a jděte klidně ještě dál. Pokud to vaše zaměstnání dovoluje, zůstaňte doma, omezte kontakty na nezbytné minimum. Když vydržíme měsíc možná déle, čísla se dostanou do rozumných hodnot, situace v nemocnicích se uklidí a my si užijeme Vánoce s rodinou a Silvestr s přáteli. 

Uvědomuji si, že jako vdané zaměstnané osobě žijící v bytě jen se svou rodinou se mi to snadno mluví. Ale každý z nás může udělat, co je v jeho silách. 

Co dělám já: Celý minulý týden jsem kromě jednoho dne, kdy jsme měli poradu, pracovala z domova. Od nového týdne budu chodit na den/dva, podle potřeby/dohody. V pracovně budeme s kolegyněmi rotovat, abychom se nepotkaly. Všude kromě pracovny jedině s rouškou. Děti chodí do ústavů tak, jak je to momentálně možné. Zbyl nám jeden kroužek. Stýkáme se jen s našimi sousedy z patra. To považuji za nutné pro psychické zdraví nás všech. 

Připojte se k výzvě Petra Ludwiga #zachraňmeČesko . 

PS: Covid-19 se nebojím, ale čím víc o této nemoci vím, tím větší respekt z ní mám. Trvalé následky (minimálně v řádu měsíců) nejsou žádnou výjimkou ani v mé věkové kategorii. Čeho se tedy bojím se? Bojím se, že se nakazí a zemřou lidé, kteří by jinak mohli ještě několik let žít. Bojím se o všechny zdravotníky i jiné pracující v nemocnicích, které čeká ohromná nálož fyzicky i psychicky náročné práce po dobu několika měsíců. Bojím se ekonomických důsledků.

PPS: Titulek jsem si vypůlčila od Kláry Pondělíčkové.



10 comments:

  1. Mně jen zajímá, kdy tomu tedy bude konec, Spasí nás tedy co? Oploštíme křivku R pod nějakou spásnou hodnotu a pak? Zase povolíme otěže a ono to zase vylétne? Takže opáčko? Nebo je už nikdy nepovolíme, aby to nevylétlo? Takže je nám 30-40 (20,60,80) a budeme tu žít my a naše děti dalších xy let s omezeními, bez kultury, kroužků, školy a práce pořádně, zato s rouškami? Nebo to vyřeší ta spásná neotestovaná vakcína? To není opatření na 14dní a pak dost.... na tohle máš jaký názor?

    ReplyDelete
    Replies
    1. Míšo, ta nejistota konce téhle epidemie je ubíjející. Taky bych chtěla vědět, kdy to skončí. Ted se ale opravdu musíme spojit, oploštit křivku, snížit parametr R pod 1. Asi celá letošní zima až do dejme tomu května bude náročná, to je jasné už teď (a jestli virus sám vymizí, tak se ráda budu mýlit).

      Co bude dál? Moje představa je očkování ohrožených skupin obyvatel. Vakcína otestovaná bude, samozřejmě, že urychleně, ale bude. Podle předběžných odhadů by mělo stačit, když se nechají očkovat ti, co o tom stejně uvažují.

      Jeden dva roky s určitými omezeními mi přijde pořád jako výhra proti šestileté druhé světové válce, kterou zažili naši prarodiče.

      Delete
    2. No, kdyby to tak bylo.....vsak uvidíme

      Delete
    3. Já se k tomu upínám -) Teď se prostě musíme semknout a chvíli vydržet, protože jinak to fakt bude horší.

      Delete
  2. Nás to kňourání dětí taky rozčilovalo a pak jsme si řekli, že to prostě budeme ignorovat. Kdo si to chce zkazit, tak ať si to zkazí, to není náš problém. A ono to většinou funguje, zvykly si, že když zavelíme, tak se prostě jde :-).
    Nařízení dodržujeme, i když mě to vůbec netěší, na druhou stranu si pak představím, kdyby to byl vir nebezpečný pro děti, jak bych vyšilovala a zavřela všechno a všechny třeba na deset let :-). Každý to vidí ze svého pohledu, podle situace v jaké se nachází. Bohužel, spousta starších, tedy těch, kvůli kterým především se ta opatření dělají, jsou naprosto arogantní, my se omezovat nenecháme, pak skončí v nemocnici a všichni se starejte a lítejte. Já proběhnu Globus, abych nakoupila a světe div se, v bistru sedí důchodci, snídají a čtou noviny. A slevové akce se taky stále nezrušily. Myslím, že hodně je vyčítáno mladým, ale napomínáni by měli být v médiích i ti starší. Hana

    ReplyDelete
    Replies
    1. Hani, kňourání bych ještě ignorovala, většinou to není tak zlé. Horší jsou ty neustálé půtky mezi sourozenci. Ale snad z toho vyrostou.

      Máme štěstí, že pro děti virus nebezpečný není. To bychom se asi všichni rodiče chovali jinak.

      Delete
  3. Ahoj Evi, nás to už dostihlo :) Máme lehký průběh, spíš nám hrozí smrt na kudlu v zádech, přeci jenom byt je malý a rodina velká :) Ale už se těším, až projdeme karanténou a budeme negativní, že pojedeme za našima.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Jitu, tak se držte, ať je to pořád ten lehký průběh :-) Kudly schovat, ať nejsou snadno po ruce.

      Delete
  4. Pro odlehčení trocha (černého) humoru – včera jsem se snažila rozproudit hovor s tatínkem, který právě koukal na zprávy
    „Co je novýho, tati?“
    „No v celku nic. Samý běžný věci…“
    Nutno říct, že tatínek má rozjíždějícího se Alzheimera. A kde a jak a proč nosit roušku a jak se o ni starat je od počátku pandemie nad jeho chápání, stejně jako rozdělení otvíracích hodin obchodů, rizikové a nerizikové aktivity apod. Tím nechci obhajovat všechny svačící seniory v nákupáku, jen že někteří prostě možná už tu situaci prostě nedokážou rozklíčovat...
    A mně je tedy taky úzko, protože nevidím to světlo na konci tunelu. Myslím, že se nám opravdu v mnoha ohledech svět nevratně převrátí naruby, a budeme prostě muset hledat alternativy k tomu, na co jsme byli zvyklí dřív.

    ReplyDelete
  5. Taky už patřím mezi důchodce, uvědomuji si danou situaci. Ted jsem od začátku září trnula jak bude, protože mne čekaly odložené operace očí od jara... nevím co je horší, ale když se člověku horší prudce zrak, že přšestává vidět a neví, jestli se nNaštěstí se vše podařilo a já mám operace za sebou. Proč to ale píšu, je to, že si nikdo nebo málokdo uvědomuje, že nehrozí jen covid, ale pro mnoho lidí i hrůza z následků, že se kvůli němu nějak odloží léčba, že nebudou mít zdravotníci a nemocnice kapacity na to, aby dělali potřebné zákroky, operace, vyšetření. Je opravdu potřeba zatnout zuby a dodržovat nařízená hygienická opatření, neděje se to jen u nás, ale i ve světě.

    ReplyDelete

Děkuji za Vaše slova.