Když nemám síly šít něco většího, šiji nosítka. Chodím teď víc do práce, na šití tak často zbývají jen chvilky, když si děti hrají nebo večery. Jenže to už jsem unavená a tak šiji nosítka. Pořád mě to baví. I po těch letech. Piluji postupy, snižuji množství potřebných špendlíků, snažím se systematičnost a organizovanost, které jsou mi cizí, ale velmi mi pomáhají.
Nechala jsem si z Brna přivézt i druhý pařez a focení je tak jednodušší.
Osvědčené kočičky v nové kombinaci. S něžnou fialkovou, pro holčičky maminek, které už vědí, že nemá cenu se jí bránit.
Nebo s červenou, pro ty, které si ještě naivně myslí, že se jí vyhnou.
(Já vím, že některé holčičky na růžovou a fialovou moc nejsou a že někteří kluci jako náš Jáík celé dny běhají v růžových palčících a odmítají se sundat z ruky i na spaní. Nejvtipnější je, když v palčácích veledůležitě ukazuje, že jsou mu tři. )
Milá Evo, jste neřízená střela. Stíháte kopy práce. Obdivuji.
ReplyDeleteNosítka krásné, výstava se mi líbí, jen ji mám krapet z ruky a po zvažování jsem zjistila, že dovolená na lodi je krásná, ale mně vadí i houpání telefonní šňůry před očima.
Moc se mi líbí váš blog a doufám, že máte pokračování o dovolené.
Lenka B.
Lenko, děkuji. Pokračování bude, jen ted nějak nestíhám. Ta práce ... Je sice moc fajn, ale času sežere hodně.
Delete