22.9.17

Na ořechy do Ořechovky


Na dnešní procházce Ořechovkou jsem přemýšlela o tom, jak si vážím dní, které mohu trávit s dětmi místo toho, abych byla v práci od rána do večera. O tom, že jsem ráda, že nemusím do práce a můžu si toho našeho posledního dítka ještě užít a nevydat ho vzdělávacímu systému na celý den. Zatímco holky chodí školy, Jáíka nám sotva tříletého do státní školky nevzali. Po soukromé jsme zatím nezačala pátrat, i když by se mi dvě tři dopoledne v týdnu na šití hodily. Přes den se mi totiž času nedostává a večer už bývám na složitější kousky docela unavená.


Procházku jsme si užili každý po svém. Jáík mi pomáhal sbírat ořechy a strávil  chvilku na milovaném písku. Já se kochala okolními domy a zahradami, kde už žloutne listí.


Minuli jsme i slavnou Mullerovu vilu.




Doma jsme si ohřáli oběd, dali sušit nasbírané ořechy a jednu ulitu. A pak mi zvoní telefon s neznámým číslem. Volala mi ředitelka ze Jóiny bývalé školky, že se jim uvolnilo místo a Jáíka berou. Hned jak mu budou 3, tak může nastoupit. Přišlo mi to v tu chvíli jako zázrak. Po nadšené hovoru s mým mužem mi došlo, že to byl hlavně výsledek mužovi neodbytnosti, se kterou do školy volal týden co týden, a taky velká dávka štěstí. 



Takže hurá! Dveře k šití mám pootevřené. 

No comments:

Post a Comment