Dvacet devět měsíců

Vývoj řeči pokračuje neuvěřitelně rychle (aspoň mi to tak připadá a dost si to užívám, hlavně když si vzpomenu na Jóinu neřeč v tomto věku). Jáík říká čtyřslovné věty, souvětí, všimla jsem si, že i trochu skloňuje a dnes použil i minulý čas ("Kuba jedu kužici." = "Jedl jsem kukuřici.").  Už před měsícem či dvěma začal zcela používat sám od sebe kouzelná slovíčka. Takže sám od sebe děkuje, prosí, říká "Mami, pomiň." s tak roztomilým výrazem ve tváři, že mu prominete téměř cokoliv.  A když ho vyzvete, aby si šel vyčistit zuby, tak asertivně prohlásí: "Nééé, díky."

Pořád sebou nosí jednu až dvě hračky. Medvídek Péťa je miláček největší, ale na ven ho nechává doma a vystačí si třebe s rozbitou plastovou pistolí z druhé ruky. Je to šašek, jak už benjamínci rodiny bývají. V MHD  úspěšně laškuje se ženami všeho věku. Nejdřív nějak zachytí jejich pohled, pak se jako stydlivě schovává a s neodolatelným úsměvem vykukuje.

Má rád prasátko Peppu. Čteme o želvím klukovi Franklinovi, myšce Elišce i prasátku Peppě (tam se ztotožňuje s Tomem a moc si přeje dinosaura jako má on (prosím babičky, nekupovat, zařídím sama)). Vůbec se mu knihách líbí různé příšery a strašitelné postavy.

O těch horších věcech raději pomlčím.

EDIT: Ještě jsem zapomněla napsat, že si s holkama krásně hraje na "vyšší" úrovni než dřív. Hrají si na různé "jako". Jako, že on je miminko a Jó maminka, jako, že oni jsou děti a já strašidlo. Křičí, výskají, řvou, povykují, je jich plný byt.