11.3.16

Sedmnáct měsíců



Mám téměř půlměsíční zpoždění s tímto záznamem. Jáík za tu dobu udělal obrovský pokrok a dokonce i malý krok. V 17 měsících jsem měla pocit, že pokrok ustal, Přestali jsme cvičit Vojtovku (už jsem to psychicky a ni fyzicky nedávala) a místo ní začali provádět jednu "masáž" zánártních kůstek z Bobathovky, "mimochodníka"  a trochu balancování na balónu. Jáík si sice uměl  stoupnout na paty, ale sám to dělal  výjimečně (tak 1%), popřípadě to udělal na povel "patičky". Obcházení nábytku po  patách po jednom dvou pokusech prakticky nulové. Hlavně u nás doma. Měla pocit, že u našeho domácícho nábytku má zafixovaný stoj na špičkách, ale třeba u jedné babičky doma se stavěl na paty daleko častěji. Vkládala jsem naděje do pobytu na horách (jiný nábytek, plavání v bazénu, víc času na "masáž"). Z počátku se nic nedělo, ale ke konci mi přišlo, že na patách stojí častěji. Tento týden přišel velký pokrok (ono to zní až směšně, vlastně je to něco, co je pro jiné děti samozřejmé od prvního postavení) - daleko častěji se sám postaví na paty, rovnou z kleku, vydrží na nich delší dobu - třeba stojí na židli a vytahuje žaluzie, nechá se od dědečků vodit za ruce a někdy i jen za jednu ruku a šlape po patách, nechá se z náručí postavit na zem do stoje na patách. Někdy se z legrace pustí opory, ale balanc ještě neudrží. Dnes ale překvapil a udělal prvních pár samostatných kroků mezi mnou a mým tatínkem. 

K jinému vývoji. Těsně po "oslavě" 17. měsíce začal tak nějak najednou říkat děsně roztomile táta, bába, děda a nakonec ji máma. Strašně, ale strašně se vzteká. Kolikrát sebou praští o zem, až se praští. Nebo naopak v náručí se vzteky prudce zakloní a praští se do zdi za sebou, protože ten, co ho drží, s tímto náhlým pohybem prostě nepočítal. Naučil se říkat "jo" a kývat hlavou na znamení souhlasu. Baví ho básnička o bramboře (kutálí se ze dvora velikánská brambora) a rád ukazuje pár gest, která k ní patří. Už delší dobu chce jíst sám lžičkou. Naučil se slovo "ptáček". Na psa stále chrochtá, ale na naši svatební fotku už říká "táta" a "máma". Vymyslel si vlastné zvuk pro letadlo/vrtulník. Staví na sebe kostky z lega dupla. Vyžaduje obdiv a sám si tleská. Umí se vyčůrat do nočníku.

11 comments:

  1. Naše sice chodí od 11 měsíců, ale zato skoro ve 2 letech nemluví. Ale vůbec. Jen kaká - znamená kakao k snídani a oblíbené slůvko ne. Rozumí dobře protože na obrázcích v knížce ukáže co jí říkáme. A přitom starší mlela jak korovrátek docela brzo a ěkně. Až je to někdy obtížné.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Petro, to mě mrzí. Naše Jó taky špatně mluvila/mluví, nejen, co se slovní zásoby a výslovnosti týče, ale dodnes má svou vlastní gramatiku a skladbu věty. I když tedy ve dvou letech uměla slovíček víc. Stejně jako vše mladší všemu rozuměla. Ono se to časem srovná, ale když v tom člověk žije, tak se o ty děti bojí a má starost, co s nimi jendou bude.

      Delete
  2. Evi, přeji hodně sil, ať to s Jáíkem dotáhneš do zdárného konce. Je to náročné, o tom žádná...
    Hana M.

    ReplyDelete
  3. Naše nejmladší má 16.5 měsíce, takže ve věku Vašeho chlapečka. Kromě jiného je svalově hypotonická, teď je fyzicky na úrovni asi půlročního dítěte- plazí se, neleze ještě ani po čtyřech. Cvičíme Bobatha, stejně jako u prostředního, který má tytéž potíže. Vojtovka byla mučení pro mě i děti.
    Vím, že jako milující maminka se trápíte... ale Váš Jáík je velmi šikovný. Umí věci, které jsou pro mé dítě zatím nepředstavitelné. Věřím, že i stoj bude časem jak má být a oddechnete si. Evi, opatrujte se.

    ReplyDelete
    Replies
    1. La-mo, omlouvám se, že píši až ted. Každý den na vás myslím a moc nevím, co napsat. Doufám, že jsem se Vás moc nedotkla. Když už jsem začala psát Jáíkovi tenhle veřejný deník, tak ho píši poctivě, i když se někdy stydím, někdy u toho brečím. Přitom je to zdravé dítě, vůbec si nedovedu představit být ve Vaší situaci, musí to být pro Vás velmi psychicky (ty obavy o osud dítěte, také jít někam mezi lidi, k tomu cvičení zabere přece jen nějaký ten čas a celý den se vlastně točí jen kolem toho) někdy i fyzicky náročné, aspoň pro mě to tak bylo a to vlastně byl náš případ v porovnání s Vaším prkotina a běh na krátkou trať. Doufám, že máte oporu ve svém muži a v rodině a že Vaše dcerka i prostřední syn všechny potíže zdárně překonají. Držím Vám palce a přeji hodně sil.

      Delete
  4. Evi, nebojte, nedotkla jste se mě a děkuji za Vaše řádky. Prostřední začal v 18měs lézt po čtyřech a chodit ve dvou letech, tak věřím, že malá to do té doby taky nějak stihne. :-) Když si vzpomenu, jaké to bylo s prvním, zdravým dítětem, to bezstarostné bytí, tak je mi líto, že další dvě děti mají už "jinou" mámu, takovou trochu utrápenou. Jsou dny, kdy brečím a vůbec nejsem statečná. Ale všechny mé děti mi mnoho dávají, učí trpělivosti a naději a jsem vděčná, že je mohu mít.
    A blahopřejeme Jáíkovi k chození! Fotka s šampáněm je geniální! :-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. La-mo, myslím na Vás, ať dcerka ve dvou letech chodí. Ono se řekne, že to uteče jako voda, ale když to člověk dennodenně žije, tak to utíká pomalu.

      Ten pláč chápu, ono to musí ven, člověk přece nemůže být pořád statečný.

      Delete
  5. Malá už se pronese, takže na její chození se těším:-) Ale není to pro mě prioritní přání. Lékaři dětem nedávali šanci na život když byli v bříšku a jsou skeptičtí i nadále. Ale M+K se nevzdávají:-) Jsou to naše zázraky.
    Děkuji, že na nás myslíte. Taky na Vás myslím, na to, jak jste často s dětmi sama. Taky to nemáte jednoduché.

    ReplyDelete
  6. nádherná deka!takovou bych chtěla moc!

    ReplyDelete