Šestnáct měsíců

Šestnáct měsíců, šestnáct zubů. Dva měsíce Vojtovy terapie, nejdřív jeden, pak dva cviky, čtyřikrát denně. Někdy pohoda, poslední dobou spíš řecko-římský zápas se slzami a vztekáním na obou stranách. Výsledky se dostavují velmi pomalu, každopádně nějaké jsou. Jáík dokáže chvíli vydržet stát na patách, když už se do stoje na patách nějakým způsobem dostane. To dříve neexistovalo. Novinkou od včerejška je následující sekvence. Sice ve výsledku stojí na patě jen na jedné noze, druhou nožičku na patičku postaví až po pokynu.

Nikdy bych neřekla, že budu nad takovou samozřejmou maličkostí brečet a bulím tu jak želva. Až si stoupne na obě patičky, letím od místní Brněnky pro láhev šampaňského, nekecám. Už se děsně těším. Na ten stoj na obou patách, ne na to šampáňo.

A pár fotek pro babičky. Abych nepsala jen o špičkách. Umí to  hodně. Hlavně se vzteká a to pak lítá všechno, co má i nemá peří. Když dojí, s chutí vezme talíř a všechno letí na zem. Nejdřív zbytky, pak i talíř. Dřív jedl cokoliv, teď si vybírá a chce hlavně to, co mají holky. Má rád ovoce i zeleninu. 

Říká "ne" a rozhodně se u toho odvrací. Taky umí není. Včera jsme viděli na obloze letadlo. Dnes při odpolední procházce ukazoval k nebi a asi stokrát zopakoval "není". Miluje auta. Hraje si  s vláčky a vláčkodráhou. Miluje svou knížku s auty a knížky vůbec, ale trhá je. Vlastně hodně ničí věci. Snaží se kreslit. Nejradši rychle čmárne na obrázek, který má Jů zrovna rozkreslený. To je pak řevu. Na psa pořád chrochtá, i na tu naši svatební fotku.

 Krásně si vyhrají s Jó. jsou skvělá dvojka.