7.12.15

Aspoň něco

Po depresivním prvním adventním pondělí, je tu další. Už je mi líp. Kalendář pro děti mám trvanlivý, stačí jej každý rok vytáhnout z krabice a najít dvě dřevěné tyče. Loni jsme je našli až po Vánocích, letos jsem jednu našla už v listopadu. Důležité je nezapomennout jej naplnit. Je sedmého a já už na to dvakrát zapomněla :-(
Včera jsem se pochlapila a ušila holkám peneženky a včas je strčila do kalendáře. Co na tom, že to bylo z látek koupených na jaře a že jsem jim slibovala, že z nich budou mít pastelkovníky. Do peneženek dostaly kapesné za poslední čtyři týdny, protože jsem jim ho zapomněla dávat, i přes Jůino několikeré upomínání.
A cukroví. Pečeme už druhý (a předposlední) druh. Moje nervy jsou napnuté, ten nepořádek, co u toho vzniká mi hodně vadí. Těsto jsem umíchala s oběma mladšími, vykrajování naplánovala na Jáíkův spánek. Něco jsme stihly, něco ne. Jáík si dal 45 minut a pak poobědval mezi hladkou moukou, těstem a vykrajovátky.

3 comments:

  1. Kalendář je nádherný, ušitý i vyšitý....Jsi na 1*****....klid a pevné nervy, jednou....budeš vzpomínat na tuhle dobu jen a jen v dobrém....

    ReplyDelete
  2. Kalendár dobrý !
    Ja som tiež nechápala vetu mamičiek :,,potom budem piecť s deťmi, užívame si to, nabíja ma to energiou... ,,
    :-)))

    ReplyDelete
  3. Já vás úplně vidím, jak vám v běhu vlají vlasy mezi staráním se o tři děti a vším tím okolo vánoc... ;) A nesmírně mě těší, že to někde vypadá podobně jako u nás. Včera už jsem málem vystartovala, protože nervy mám jen jedny. ;) Nakonec to dobře dopadlo, uklidnila jsem se u válení těsta. ;)

    ReplyDelete