Mužova rada na můj dnešní zoufalý telefonát. Jáík má zánět průdušek, po dvou dnech antibiotik je najednou v plné formě, vlastně v lepší formě než kdykoliv předtím. Né, nezačal chodil. Jen leze do výšek. Vyleze na židličku Jitro, z ní přeleze na jídelní stůl, sklouzne se po plastovém prostírání a druhém konci stolu sleze po druhé židličce zase dolů. Já mu v tom asistuju, hlídám, aby s prostíráním nesletěl na zem i on, aby se spustil na židličku nikoliv rovnou na zem, aby na zem neletěl džán s vodou. Při tom všem mu oči září.
Pořád něčím do něčeho buší, vší silou. Když je náhodou bez plínky, tak se rychle vyčurá na zem a loužičku rozetře dlaněmi. Když si všimne, že jsem si všimla, zrychlí. Rád si čte, ale knížky naprosto záměrně ničí. Trhá co může, škube, mačká. Kouše. Když není po jeho všechno lítá. i to, co nemá peří. Posledně u oběda něčím hodil a trefil plný kelímek vody.
Přála jsem si kluka a teď ho mám. Má mě omotanou kolem těch svých očí s lišáckým výrazem.
A nejsladší je, když spí (jako všechny děti).
Je kouzelnej!! Co mi to připomíná..http://vevka.blogspot.cz/2013/02/batoleci.html:-)
ReplyDeleteTaky mám jednoho takovýho doma. S Jáíkem se shoduje v devíti z deseti popsaných bodů. Pořídila jsem si na něj ohrádku, tzv. klícku, kam ho ráda sem tam odkládám. S elektronickým piankem. Nádhera! Ale myslím, že to nakonec oceňuje. :)
ReplyDeletetak asi to vskutku budou nějaké klučičí geny či co...máme doma totéž. akorát náš štěpa ještě k tomu hodně řve a sápe se po mámě. Jana
ReplyDeleteEvi, ano, plně rozumím, nejednou denně sundávám Vašíka ze šicího stroje, teď se naučil vylézt přes kuchyňku IKEA na schody, taky už byl v třetí polici skříně a přes gauč na parapetu v okně. Prostě horolezec sebevrah. Jenže k tomu už o chodí, takže jsem na sto procent matka záchranář.
ReplyDelete...ale je fakt krásnej! :-)
ReplyDeleteTo samé, jen židli máme zelenou a to dráče je holka :)
ReplyDelete