Čtyři dny v Praze

Od nedělního do čtvrtečního večera jsem byla sama s holkama v garsonce, kde jsme s mužem strávili nádherné tři roky života. Jenže tentokrát to nebyla taková pohoda jako tehdy. Nějak jsem tomu pražskému ruchu odvykla. Překvapil mě ten hluk, ta spousta lidí a aut. Do toho dvě velmi živé děti, jedno z nich věčně vyžadující kojení a druhé odpovědi na otázky.

Počasí deštivé. Půdní garsonka o velikosti našeho obýváku. Děti zvyklé na spoustu volného prostoru obklopené věci, se kterými si nesmějí hrát.

Výtah, kupování jízdenek v automatu, cvakání jízdenek, tlačítka na otevření dveří. Každé z toho je důvodem k hádce a bitce.

I tak jsme zvládly nějaké ty obchody s látkami, procházku po Hradě a návštěvu mé bývalé práce (balzám pro oči, úzké údolí Vltavy na sever od Prahy je neskutečně zelené díky lesům na jeho stráních, úplně jsem zapomněla, jak jsem to tam měla ráda a pokaždé jela do práce tak trochu jako na výlet, ať už to bylo na kole nebo vlakem).

Moc jsem nefotila. Pršelo, nechtělo se mi tahat ještě foťák. Tak jen dvě fotky z Hradu.

 Tak takhle se honily a poskakovaly skoro pořád. Před svatovítským chrámem šlo jen o trochu ostudy, ale  v metru nebo na tramvajovém můstku šlo o zdraví a moje nervy.

Každou kašnu bylo potřeba prozkoumat zblízka.



Látečky. Téměř šest metrů bílého lnu, dvě krásné jednobarevné bavlny do zásob, fialové satény a cosi průhledného na locikové šaty a kytkovaná na sukýnku pro Jů.