10.12.12

Padla na mě deprese

Padla na mě deprese, že jsem už několik měsíců nevytáhla paty z Brna. Já vím, za dva týdny budeme bydlet v novém, v létě pojedeme na dovolenou, ale teď to na mě sedlo.

Naštěstí mám splněn dnešní plán - ušít do poloviny šaty pro bílou paní jako dárek k Vánocům pro Jů. U šití jsem nemohla přestat myslet na advent 2005, který jsme celý procestovali po Austrálii. Na Štědrý den toho roku jsme přejížděli z Newcastlu do Sydney, kde jsme se vykoupali v moři a na druhý odletěli na Nový Zéland. Kdybych si měla vybrat jednu zemi, kam bych se chtěla ještě podívat byla by to právě Austrálie. Ato i přesto, že nesnáším vedro.

Následuje pár fotek, které jsme kdysi posílali příbuzným a kamarádům, po návratu z té velké měsíční cesty.

 Tak to jsme my, zamlada. První noc cesty jsme strávili v autě, protože hrozně pršelo. 
Další noci už jsme spávali pod stanem, většinou mimo kemp, abychom ušetřili.



 Naše auto - dvacetiletá Toyota Camri vydýchá výstup v nejvyšších horách Austrálie.


Auto bylo sice starší,  ale zvládlo i náročnější trasy mimo asfalt. Zde na cestě k Duhovému údolí, vhodné dle značky pouze pro auta s náhonem na všechny čtyři. Je pravda, že ke konci cesty jsme už měli trochu problémy. Cestou jsme zahlédli poprvé a naposledy hejno andulek.
 Autíčko si poradilo i s obrovskou kaluží, kterou by člověk na poušti či polopoušti zrovna nečekal.
Povinná fotka.

 Nádherný západ slunce v kempu kousek od Uluru neboli Ayers rock.
Uluru při východu slunce.
 Uluru s duhou.











Uluru s námi.





Uluru z blízka.

Cesta, kterou se na Uluru vystupuje.


Lezu nahoru.

Můj muž sestupuje dolů. Na horizontu Katja Tjuta.

 Katja Tjuta a naše auto. Foceno podle fotky na zadní straně průvodce.

Uvnitř Katja Tjuta. Ta maličká postavička ve tvaru písmene Y je můj muž.

 Kings canyon.


Z treku ve Wilsons promontory.



 Cestou na nejvyšší horu Austrálie Mount Kosciuszko.
 Ačkoliv byl prosinec čili australské léto, na vrcholu (2 228 m) mrzlo a padal sníh.
 Vánoční výzdoba v Adelaide (asi).
 Veselé Vánoce vám přeji já i australsky pneuservis.

Příště nějaká zvířátka nebo fotky z cesty po východním pobřeží Austrálie.

9 comments:

  1. No to je nádhera!!! Vy ste fakt cestovatelé...cestujete tak i s dětma? A pobavila mě první fotka...prej za mlada :). Vždyť jsi pořád stejná, Evi!!

    ReplyDelete
  2. Evi díky za sdílení takových úžasných fotek, já nikde necestovala ani za mlada a pochybuju, že se mi to s holkama povede, tož leda na staré kolena :) Aspoň máš na co vzpomínat a z čeho žít, když je pošmourno a nálada na bodu mrazu ;-)

    ReplyDelete
  3. Krásný fotky, hned bych někam jela!

    ReplyDelete
  4. Evi, díky za fotoreportáž, Austrálie by mě tak lákala... hlavně poté co jsem zhltla knihy od Marlo Morganové, i když též nesnáším vedro...ale teď s dětmi to nepřipadá v úvahu, tak aspoň snít se dá :-) My cestovali jenom po Evropě. Měj se hezky a těším se na další fotky!

    ReplyDelete
  5. Tak to je krása :-)
    Alespoň máte na co vzpomínat! :-)
    Hned bych taky vyrazila někam na cesty:-)

    ReplyDelete
  6. Evi krásný a veselý report z míst, kam se toužím už léta podívat a ještě se mi to nepoštěstilo. Trochu závidím, že už takové velké cesty máte za sebou( mě to asi čeká taky až na stará kolena) alespoň máš na co vzpomínat a i když je to teď brněnský rodinný stereotyp, můžeš si říct, už jsem ledacos zažila. Já pořád věřím, že se třeba i s těmi dětmi byť většími bude dát cestovat taky.

    ReplyDelete
  7. Evi, je to strašně fajn. Krásné fotky a zas je o čem snít....Neklesej na mysli, za pár let to půjde i s dětmi.... Já si taky sním o Novém Zélandu, ale momentálně plánujeme cestu do NYcity (Pahu chce na min týden, ale já si to zatím bez kluků ani neumím představit...co bych proboha dělala?:)) Ono to ale asi uteče....Někdy bys mi mohla ukázat víc fotek /asi tak za 10 let při vínku/ Dík za dnešní bobovačku. Moc ráda vás vždy vidím...papa

    ReplyDelete
  8. Děkuji za všechny milé komentáře. Pořád doufám, že se tam ještě jednou aspoň na měsíc vrátíme.
    Cestovat s mým mužem je paráda. všechno naplánuje, zařídí, domluví a zaplatí :-)
    Myslím, že cestovat s dětmi se dá, jen musí člověk hodně slevit z toho, co všechno chce vidět. Loňské Řecko bylo taky super. Zvládli jsme jen tak s batohy čtyři ostrovy a Athény. Jů měla skoro dav roky, já byla v sedmém měsíci.

    Terezko, NY závidím. Byly jsme tam dva dny díky cestě do Peru a moc se nám tam líbilo. Jen bez dětí si nedovedu představit ani den natož týden. Ale to se snad změní. Dnešek jsme si taky užili. Holky večer padly jako zabité.

    ReplyDelete
  9. Evi,
    koukám jaký jste cestovatelé a neboj zase budete i s dětmi!
    Dík za fotečky !

    ReplyDelete