Všechny moje šátky

Nosit miminko v šátku jsem si přála už hodně dlouho předtím než jsem o nějakém vůbec začala pootmkovi uvažovat. Líbilo se mi, že se bude nosit tak blízko u mě. Líbilo se mi, že se budu moci volně pohybovat a nebudu omezená každým obrubníkem, autem zaparkovaným na chodníku nebo dvěma schody vedoucími do obchodu. A taky se mi líbily šátky. Hlavně ty hodně barevné a pruhované, které mi doteď přijdou jako ty nejopravdovější a nejpůvodnější.

Na naší cestě po Peru jsem jako svou první fotku vyfotila právě dítě v šátku. Tahle fotka je nestála nakonec za nic, ale jiné se povedly o něco víc.

Tahle paní, která nesla na zádech poměrně velké dítě a hnala stádo krav, ovcí a prasat, nás na našem "aklimatizačním" výstupu hravě předběhla.Jak je vidět v šátku se dá nosit i pytel odpadků.Jak je vidět v šátku se dá nosit i pytel odpadků.Svůj první šátek jsem dostala od kamarádky jako svatební dar. Vybrala jsem si ho sama a nosím ho dodnes (zrovna dnes večer jsem v něm uspala Justýnku).Anička ale nebyla prvním šátkem, do kterého jsem Justýnku jako osmidenní miminko navázala. Tu čest měl zapůjčený elastik Moby barvy Siena. Byl krásně heboučký, poddajný a bohužel i hrozně dlouhý, takže jsem si ho po uvázání kapsy s křížem mohla ještě dvakrát omotat kolem svého šestinedělního pasu. V parném létě, do kterého se Jů narodila, to byla fakt nedocenitelná vlastnost.Od jiné kamarádky jsem měla půjčený druhý elastik – MaM Earth. Barva byla poněkud méně jásavá (šátek mi připomínal seprané tepláky, promiň Jitu), ale vlastnosti bych řekla byla lepší – šátek měla pevné lemy, díky nimž se mi lépe dotahoval, celkově byl méně pružný. I když s délkou na tom by podobně jako Moby.

Asi v sedmi týdnech Justýnčina věku jsem vyměnila elastiky za pevnou Aničku a u ní jsem zůstala až do listopadu. Přišlo mi, že se mi Justýnka v šátcích prověšuje, měla tehdy tak šest kilo.Za začátku jsem také občas použila doma šitý babyvak. Dávala jsem do něj Justýnku v zavinovačce. Zatímco s Jů v šátku jsem měla obě ruce volné a Jů byla v šátku bezpečně ukotvená, babyvak mi nechával volnou jen jednu ruku a navíc jsem měla pořád pocit, že mi z něj Jů vypadne. Přece jen byl doma šitý podle jiného doma šitého, originál od Pechů je jistě pohodlnější a bezpečnější. Při prvním výletě do města (Justýnce byl necelý měsíc) jsem zakoupila Manduku, ergonomické nosítko, lišící se od klokanky tím, že je pohodlnější pro nosiče a hlavně a především umožňuje nošení miminka v poloze doporučované fyzioterapeuty (pěkný článek o nosítkách je zde, pokud se rozhodujete mezi nosítkem a šátkem můžete si přečít tuto diskuzi). První tři měsíce Manduka jen ležela v šuplíku, ale časem ji Justýnka přijala. Osobně preferuju šátky, ale mému muži a jiným méně častým nosníkům a nosnicím vyhovují nosítka víc. Jako odměnu za úspěšnou obhajobu jsem si koupila svůj druhý šátek tehdejší horkou novinku Leo café od Storcha. Kafíčko bylo oproti silnější Aničce zanošené skoro hned. Šátek je tkaný za dvou nitek – jedna má barvu kávového roztoku, druhá té pěny na čerstvě připraveném espresu. Po hnědém šátku jsem toužila, Kafíčko se mi líbilo, ale ta barva nebyla pořád ta pravá.Na léto jsem si koupila z druhé ruky své první indio - limitku s příměsí lnu zvanou red-ivory. Když jsem ho poprvé vytáhla z krabice, moc se mi nelíbilo. Barva mi přišla taková mdlá a nudná. Látka byla hodně tenká (vlastně jedno z nejtenších indiií vůbec), až jsem se bála do něj Jů navázat. Nakonec se ukázalo, že šátek Jů přece jen unese. Na podzim jsem jej prodala, protože už byl na třináctikilové dítě přece jen moc tenký a řezal do ramen.Jako čtvrtý přišel do komínku Easycare 04, šátek jako dělaný pro naši námořnickou rodinu. Původně jsem měla v úmyslu jej rozstřihnout a ušít z něj ringsling (RS), ale zamilovala jsem se do něj a RS si raději koupila krátkou Lisu z druhé ruky. A pak se to se mnou vezlo. Na podzim jsem na jednom šátkařském srazu zahlédla koutkem oka mihnuvší se Lesní bobule (KatiGirasol Forrest Berries) a byla jsem ztracená. Na podzim jsem pak nosila hlavně v nich. Fialová barva se pak vetřela k nám domů v podobě řezaných i pokojových květin, podšívky na mé nosičce bundě a Justýnčiných čepiček. Navíc jsem prodala Kafíčko a vyměnila ho za Čokoládové elipsy, ale ani tato hnědá pořád není ta pravá a hledám dál.
Někdy v říjnu jsem si jako vánoční dárek koupila další girasol, tentokrát klasiku Earthy Rainbow. I když se mi moc líbil, tak u nás dlouho nevydržel a prodala jsem ho ještě před Vánoci. Koupím si ho znovu, ale o půl metru delší. Girasoly na rozdíl od Didymosů, Storchů a Hoppů mají tu šptanou vlastnost, že šátky měří opravdu tolik kolik udává výrobce. Takže šátek, který má 4.6 m, opravdu měří 4.6 m a ne 5.1 m jako Anička od Storchů. S ER jsem vázala na dvojitý hammock na cípech, což mě rozčilovalo. Letos jsem si koupila zatím tři šátky. Jako první to byly nádherné vlněné ryby Skanderborg, nad kterými jsem slintala už pěkně dlouho a počkala si až manžel jedné brněnské nosnice o nich dvakrát prohlásí, že ta barva je fakt hrozná. Je to šátek s pohnutou historií, ale nosí se v něm výborně i těžší dítě. Tyrkysově modrý Hoppediz Antiqua je z výprodeje jedné blízkobrněnské nosnice. Je nádherně vesele barevný. Pojede s námi na dovolenou do Řecka, protože je tlustý a letně laděný.

Nejnovějším kouskem je mé druhé indio gold-natur. Nad jeho fotkou v galerce jsem už naslintala celý hrnek. Když vyšly podobně laděné elipsy, zkusila jsem se zeptat, jestli by indio nebylo na prodej a bylo. Je to ta správná žlutá pro mě.

Když to tak počítám, vyzkoušela jsem na nošení dva elastické šátky, deset pevných, jedno ergonomické nosítko, jeden ringsling, jeden babyvak a dvě lidské ruce.