30.12.12
Ještě jedna duha
Na dnešní procházce přibyla v našem okolí ještě jedna háčkovaná duha. Prsty mi málem umrzly, když jsem ji přišívala a celou dobu jsem se klepala vzrušením a strachem, že mi jehla spadne pár desítek metrů dolů.
327/365
Jů a její růžový copánkový svetr. Je krásně teplý, velikost sedí a snad vydrží i na příští zimu. Výstřih je schválně trochu volnější, aby ji nekousal do krku. teď ještě doplést nekousavý nákrčník a zakoupit bavlněnou kukličku.
28.12.12
326/365
Zatímco rozebírání červených skříněk nechávalo Jó chladnou, montování do jiné podoby, ji bavilo. Tyhle skříňky by si zasloužily samostatný článek PŘED a PO.
26.12.12
25.12.12
322/365
Na zdraví! Stromek a hromadnou fotku u něj jsme zapomněli vyfotit. Tak až zítra ráno. Stejně není o co stát, v záplavě stromečků zdobených vlastnoručně vyrobenými ozdobami, se za ten náš s čínskými plastovými koulemi všech barev duhy kromě žluté docela stydím. Aspoň vím, co mám dohánět příští rok.
PS: Když ony se ty koule tak krásně blýskají, mrštěny k zemi se odráží líp než hopskuličky a jsou téměř nerozbitné.
PS: Když ony se ty koule tak krásně blýskají, mrštěny k zemi se odráží líp než hopskuličky a jsou téměř nerozbitné.
320/365
Den D. V 8 hodin ráno vpadl do domu dědeček a začalo velké stěhování. Jolanku to probudilo až po čtvrt hodině. A večer jsme už bydleli v novém.
Děkuji své i mužově za rodině za velkou pomoc nejen při stěhování.
Děkuji své i mužově za rodině za velkou pomoc nejen při stěhování.
21.12.12
20.12.12
19.12.12
17.12.12
15.12.12
313/365
Nosítko typu mei tai na titulní straně Dorky z roku 1977. Uvnitř je schematický střih a návod na ušití.
14.12.12
13.12.12
12.12.12
310/365
Po dlouhé době ve městě na nákupech. Řádila jsem jak černá ruka. Stříbrné stuhy na šaty pro Jů, tlustý černý fix na popisování banánových krabic, knížka o Ježíškově příběhu pro Jů k Vánocům, něco na pečení. Obrovskou radost mám z vykrajovátek - mám traktor, autíčko (brouka !!!), sněhové vločky ve dvou velikostech, paní a pána Perníčkovi, rybičku, ježka. Jeden kousek za 15 Kč (trochu dražší než obvykle). Měli i vysokozdvižný vozík, jezevčíka, kočičku a nevím, co ještě. Vše jsem koupila ve stánku na rohu Masarykovy a Jánské ulice v Brně. Vyrábí pan Václav Smolík
Když na tu fotku tak koukám, je mi jasné, že se budu muset přiznat. Začala se mi líbit růžová.
Růžové baňky a skleněná srdíčka s puntíky jsou z krásného a vtipného květinářství Rosebud na Gorkého. Tam jsem utratila poslední hotovost. Kromě obligátních květin mají tam veselé věnce, spoustu roztomilých ozdob a malé živé stromečky v květináči.
Když na tu fotku tak koukám, je mi jasné, že se budu muset přiznat. Začala se mi líbit růžová.
Růžové baňky a skleněná srdíčka s puntíky jsou z krásného a vtipného květinářství Rosebud na Gorkého. Tam jsem utratila poslední hotovost. Kromě obligátních květin mají tam veselé věnce, spoustu roztomilých ozdob a malé živé stromečky v květináči.
11.12.12
10.12.12
308/365
Šaty pro bílou paní jsou téměř hotovy. Chybí jim jen nějaký zajímavý detail. Jediné, co asi zvládnu je našít stříbrnou stuhu podél spodního lemu šatů.
Jsou ušité horkou jehlou, polyesterový satén je hodný Módního pekla, stejně tak některé odfláknuté detaily. V mých představách měly rukávy i sukně jiný střih, ale nakonec jsem šila na jistotu. Nervy už mám i tak napjaté k prasknutí, netřeba je šponovat ještě víc. Kdyby byly šaty určené na nějakou oslavu, tak si s nimi dám víc práce, ale na to, aby v nich tady Jů běhala kolem stolu a čas od času posvačila čokoládový puding jsou dobré až až.
Jsou ušité horkou jehlou, polyesterový satén je hodný Módního pekla, stejně tak některé odfláknuté detaily. V mých představách měly rukávy i sukně jiný střih, ale nakonec jsem šila na jistotu. Nervy už mám i tak napjaté k prasknutí, netřeba je šponovat ještě víc. Kdyby byly šaty určené na nějakou oslavu, tak si s nimi dám víc práce, ale na to, aby v nich tady Jů běhala kolem stolu a čas od času posvačila čokoládový puding jsou dobré až až.
Padla na mě deprese
Padla na mě deprese, že jsem už několik měsíců nevytáhla paty z Brna. Já vím, za dva týdny budeme bydlet v novém, v létě pojedeme na dovolenou, ale teď to na mě sedlo.
Naštěstí mám splněn dnešní plán - ušít do poloviny šaty pro bílou paní jako dárek k Vánocům pro Jů. U šití jsem nemohla přestat myslet na advent 2005, který jsme celý procestovali po Austrálii. Na Štědrý den toho roku jsme přejížděli z Newcastlu do Sydney, kde jsme se vykoupali v moři a na druhý odletěli na Nový Zéland. Kdybych si měla vybrat jednu zemi, kam bych se chtěla ještě podívat byla by to právě Austrálie. Ato i přesto, že nesnáším vedro.
Následuje pár fotek, které jsme kdysi posílali příbuzným a kamarádům, po návratu z té velké měsíční cesty.
Tak to jsme my, zamlada. První noc cesty jsme strávili v autě, protože hrozně pršelo.
Další noci už jsme spávali pod stanem, většinou mimo kemp, abychom ušetřili.
Naše auto - dvacetiletá Toyota Camri vydýchá výstup v nejvyšších horách Austrálie.
Auto bylo sice starší, ale zvládlo i náročnější trasy mimo asfalt. Zde na cestě k Duhovému údolí, vhodné dle značky pouze pro auta s náhonem na všechny čtyři. Je pravda, že ke konci cesty jsme už měli trochu problémy. Cestou jsme zahlédli poprvé a naposledy hejno andulek.
Autíčko si poradilo i s obrovskou kaluží, kterou by člověk na poušti či polopoušti zrovna nečekal.
Nádherný západ slunce v kempu kousek od Uluru neboli Ayers rock.
Uluru při východu slunce.
Uluru s duhou.
Uluru s námi.
Lezu nahoru.
Můj muž sestupuje dolů. Na horizontu Katja Tjuta.
Katja Tjuta a naše auto. Foceno podle fotky na zadní straně průvodce.
Uvnitř Katja Tjuta. Ta maličká postavička ve tvaru písmene Y je můj muž.
Kings canyon.
Z treku ve Wilsons promontory.
Cestou na nejvyšší horu Austrálie Mount Kosciuszko.
Ačkoliv byl prosinec čili australské léto, na vrcholu (2 228 m) mrzlo a padal sníh.
Vánoční výzdoba v Adelaide (asi).
Veselé Vánoce vám přeji já i australsky pneuservis.
Příště nějaká zvířátka nebo fotky z cesty po východním pobřeží Austrálie.
Naštěstí mám splněn dnešní plán - ušít do poloviny šaty pro bílou paní jako dárek k Vánocům pro Jů. U šití jsem nemohla přestat myslet na advent 2005, který jsme celý procestovali po Austrálii. Na Štědrý den toho roku jsme přejížděli z Newcastlu do Sydney, kde jsme se vykoupali v moři a na druhý odletěli na Nový Zéland. Kdybych si měla vybrat jednu zemi, kam bych se chtěla ještě podívat byla by to právě Austrálie. Ato i přesto, že nesnáším vedro.
Následuje pár fotek, které jsme kdysi posílali příbuzným a kamarádům, po návratu z té velké měsíční cesty.
Tak to jsme my, zamlada. První noc cesty jsme strávili v autě, protože hrozně pršelo.
Další noci už jsme spávali pod stanem, většinou mimo kemp, abychom ušetřili.
Auto bylo sice starší, ale zvládlo i náročnější trasy mimo asfalt. Zde na cestě k Duhovému údolí, vhodné dle značky pouze pro auta s náhonem na všechny čtyři. Je pravda, že ke konci cesty jsme už měli trochu problémy. Cestou jsme zahlédli poprvé a naposledy hejno andulek.
Autíčko si poradilo i s obrovskou kaluží, kterou by člověk na poušti či polopoušti zrovna nečekal.
Povinná fotka.
Nádherný západ slunce v kempu kousek od Uluru neboli Ayers rock.
Uluru při východu slunce.
Uluru s duhou.
Uluru s námi.
Uluru z blízka.
Cesta, kterou se na Uluru vystupuje.
Lezu nahoru.
Můj muž sestupuje dolů. Na horizontu Katja Tjuta.
Katja Tjuta a naše auto. Foceno podle fotky na zadní straně průvodce.
Uvnitř Katja Tjuta. Ta maličká postavička ve tvaru písmene Y je můj muž.
Kings canyon.
Cestou na nejvyšší horu Austrálie Mount Kosciuszko.
Ačkoliv byl prosinec čili australské léto, na vrcholu (2 228 m) mrzlo a padal sníh.
Vánoční výzdoba v Adelaide (asi).
Veselé Vánoce vám přeji já i australsky pneuservis.
Příště nějaká zvířátka nebo fotky z cesty po východním pobřeží Austrálie.
Subscribe to:
Posts (Atom)