Deka z chalupy

Ze silvestrovského pobytu na chalupě jsem dovezla tuhle patchworkovou deku. Šila a postupně prošívala jsem ji v letech 2015-2017. Od té doby slouží na chalupě v hlavní místnosti jako přehoz přes postel, který skryje prostěradlo, na kterém v noci spíme. Peru ji jen výjimečně, ale tentokrát už nastal čas. Naložila jsem ji na noc do vany s trochou prací sody, aby se odmočila nejhorší špína. Poté jsem ji vyprala na jemný program v pračce a ušila na jemný program  sušičce. 

Než se vrátí zpátky na chalupu, poslouží jako přehoz přes naši postel v ložnici. Každý den se kochám hrou světel a stínů na hustém ručním prošití. Žádnou jinou deku jsem takto hustě ručně neprošívala, ale asi to budu muset zopakovat, protože se mi to tak moc líbí. Deka tím pracným ručním prostehováním získala úplně jinou dimenzi. Už jsem měla dokonce jednu hodně prošívanou vymyšlenou, ale k jejímu ušití jsem se nedostala. Teď cítím, že ten nápad bude potřeba oprášit, protože jak samotné ruční prošívání, tak kochání se výsledným dílem mi přináší velikou radost.

Zašít či nezašít? Je zašívání vždy ekologické?

Na začátku byly melírovaná lněná látka světle oranžové barvy, ze které jsem ušila dva povlaky polštář. Tenká lněná vlákna se časem na namáhaných místech přetrhala a na polštářích vznikly malé dírky. Podložila jsem střed polštářů zbytkem oranžového lnu a prošila je tím nejjednodušším sashikem. 

Po další době se vytvořily dírky na nezašitých místech a já stála před otázkou zašít či nezašít? Co je ekologičtější? Použít další látku a bavlnku na opravu stávajícího polštáře nebo polštář vyhodit a z nové látky ušít nový? Věnovat energii a čas opravě, která mi zabere několik večerů či jízd autem, nebo si užít radost z nákupu nové látky a ušití nového povlaku. 

Rozhodla jsem se pro opravu, ale místo nové látky a nové bavlnky, jsem použila odstřižky a kousky látek ze starého povlečení. Perlovku jsem koupila v dobročinném obchodě, kde jich většinou bývá spousta. Díky  použití materiálu, který by jinak nejspíš skončil v popelnici, a materiálu koupenému z druhé ruky mohu tento projekt prohlásit za ekologický. Jinak spíše ne. Spotřeba nových zdrojů by byla v tomto případě příliš vysoká.

Velrybu šila před lety Jů z odstřižků damašku koupeného na povlečení (taky vlastně z druhé ruky).

Některé části polštáře jsou sashikem prošité dvakrát, někdy i víckrát. Vzniká tak zajímavá "kresba".

Všimněte si drobných prošoupaných dírek vlevo od klubíčka bavlnky. Ty bylo potřeba  zapravit. Naštěstí zrovna perlovky se dají velmi snadno koupit v dobročinných obchodech či v internetových bazarech. Výběr barev je omezený, ale pokud vám nezáleží na přesném odstínu a chcete šetřit peněženku i přírodu, je to skvělá volba. Originální japonské nitě na sashiko jsou silnější než klasická česká perlovka. Lze je koupit třeba v Sartoru, kde si o této japonské technice můžete přečíst víc. Já si nějaké kdysi dovezla z Japonska, ale na takovéto opravy mi jich přijde škoda a šetřím si je na jiné projekty (ale o tom zase příště). 

Polštář z rubu s našpendleným starým povlečením. Vpravo je vidět první řádky prošití.

Opravujete textil? Zašíváte? Znáte sashiko? Kupujete materiál na tvoření z druhé ruky?

Jeřábi na větvích

Inspirace výlohou ze Salzburgu nad naším jídelním stolem. 

Origami papírky dovezené z Japonska. Náhodně vybraná sada jednobarevných papírů, nejspíš určená pro děti.

Jeřáb poskládaný podle originálního japonského návodu přiloženého k sadě papírků. Schválně jsem si nepouštěla žádné video na YouTube, ale bojovala s klasickým kresleným návodem. Líbí se mi, jak jsou jednotlivé kroky nejen očíslované, ale pospojované světlounkou linkou.

Větve uřezané v lese a po čtvrti při procházkách a cestách domů. Svázané provazem a zavěšené nad jídelním stolem.

Můj výhled od dřezu. Máme novou komodu místo banánovek. 

Chtěla jsem ale hlavně napsat, že tuhle instalaci jsem zvládla jen díky tomu, že nám vyrostly děti. Dřív jsem se musela přihnat z práce na čas, vyzvednout dítě ve školce, nakoupit, věnovat se mu. Vodit děti podle potřeby na kroužky nebo je z nich vyzvedávat, když už byla tma. Chystat svačiny. Pořád hlídat čas. Začít vařit večeři, pak vypnout sporák, běžet pro dítě na kroužek, zapnout sporák, dovařit večeři. 

Spoustu věcí bylo potřeba stihnout na čas a to mne hodně stresovalo. Teď si v práci v klidu dokončím to, co potřebuju, a pak jdu teprve domů. To je velká úleva. 

Na druhou stranu mne mrzí, že to jejich intenzivní dětství je pryč. Trochu to bolí. Ale už tak to je. Je potřeba si zvyknout na všechen ten čas pro sebe. 

Leden doma

Od února bych měla nastupovat na půl úvazku do práce. Mám před sebou poslední měsíc doma. Celý listopad i půlku prosince jsem velmi intenzivně šila nosítka a zvládla i pár batohů. V lednu konečně došlo na dva batohy pro mne, abych jak kovářova kobyla nechodila se starým batohem, který sice pořád dobře slouží, ale přeci jen už jsou na něm roky nošení znát a není reprezentativní. 

Což je vlastně docela problém - co s těmi věcmi, co stále dobře slouží, ale už jsou lehce jeté - zdobí je nevypratelné fleky, vyrudlé barvy a místy jsou lehce prodřené. 

Pohledy a děkovné kartičky za nákupy. Koukám na ně z postele a dělají mi radost.

Pracuju na ebooku s deníkovými zápisky z Mexika a Střední Ameriky. Jde to ukrutně pomalu. Myslela jsem, že jen opravím gramatické chyby, překlepy, sem tam slovosled, ale uvědomila jsem si, že občas v denících něco chybí. Něco, co mi tehdy přišlo tak všední, že o tom nemá cenu psát, přitom při zpětném čtení to tam prostě chybí - jako třeba nabírání vody. Také jsem se o některých skutečnostech raději nepsala, abych neděsila rodinu doma v Česku. Třeba o tom, jak nás Mapy.cz vedly avokádovou plantáží kousek od Uruapánu a já si zrovna den předtím přečetla na iDnes článek nazvaný S drogovými kartely v Mexiku bojuje avokádo. A jeho ozbrojené milice (přečíst si ho můžete ZDE). Bála jsem celých těch asi 16 km, které vedly mezi avodokádovníky, fakt dost.

Takže to psaní jde fakt pomalu, vzpomínám na všechno, co v denících není napsané a snažím se to tam dopsat.

Poslední noc v Praze

 

Zítra si vyzvedneme děti od tetiček a strýčků a odvedeme je naposledy do školy. Doma si potom uděláme kafe a začneme to všechno nosit do půjčeného auta. Trochu dost se bojím, že se to tam nevleze, ale máme záložní plán. Po obědě vyzvedneme děti s vysvědčením, dobalíme poslední věci, poklidíme poslední špínu a předáme klíče od bytu novým majitelům. A pak hurá do Brna. V pátek odlétáme, je potřeba se sbalit na cestu a rozloučit  s rodinou. Auto už na nás čeká v New Yorku.

Fotky z různých dní. Dnes budeme spát ve spacácích, křišťálový lustr a kytky tu zůstávají, matrace přijdou do ekodvora, zbytek bereme do Brna.

PS: Dovoluji si připomenout, že v pondělí je poslední den, kdy funguje obchod na Fleru. Stále platí slevový kupon J2S-JXT-BIV s 25% slevou na vše zboží kromě nosítek.

Nábytek je pryč

V neděli jsme odvezli ty kusy nábytku, které si chceme nechat. Komodu, můj šicí stůl, tři postele, věšák a noční stolky (rozuměj pařezy).

 

Loučení s džunglí

Jestli mne už nějakou dobu sledujete, jistě jste si všimli, že pokojové rostlinky se objevují na spoustě fotek focených u nás doma. Asi nejsem jediná žena, která poté, co jí děti odrostly z batolecího věku, upřela svou lásku a péči k pokojovým rostlinám. Pokojovky nám to tu krásně zabydlely a není snadné se s nimi rozloučit. Pár kousků si vezmou kamarádky, o ty nejzásadnější  se nám postarají mužova babička a sestřenice, zbytek zůstane v bytě, protože budoucí nájemníci o ně naštěstí projevili zájem. V tomto článku bych chtěla na ty moje rostlinky s láskou zavzpomínat. Omlouvám se za jistou chaotičnost.

Moje typická kompozice - patchworková miminkovská deka uprostřed arkýřové džungle.

Bezobalový nákup a několik šlahounů voděnky.

Akvarel podle živé předlohy: tahle pokojovka zůstala v práci.

Polička na šicím stolem v ložnici: potos/blázen/šplhavník a kdysi bonsaj.

Ta samá bonsaj u nás doma v Brně před lety.

Koupelna: nad záchodem.

Dětský pokoj: africká kopřiva, pepřinec a Jůina aloe. 

Dětský pokoj: monstera nad Jáíkovou postelí.

Obývák - arkýř. Stav někdy v roce 2019 (?).

Obývák: Kristova koruna.

Obývák: obří monstara od tchýně a zamiokulkas, který to s námi táhne už roky.

Obývák: trojitý závěs, stav z roku 2019(?).

Obývák nad stolem: tchyniny jazyky od nás z ústavu.

Obývák: Věčně kvetoucí Kristova koruna a pepřinec.

Kuchyň: Ty poličky nad linkou plné rostlinek jsem snad nikdy na foťák nevyfotila. Tak jen pár šlahounů žumenu a voděnky.

Kuchyňské okno.

Záchod.

Ložnice: nejmilejší pohárek na kafe od In August Company a obal na květináč Ester Jebavé.

V ložnici jsme ještě měli obří fíkus benjamín. Na fotce s Jó z doby, kdy jsme bydleli v garáži se zimní zahradou.

 

Zamikulkas a pachypodium v našem prvním pražském bydlení. Pachypodium (ta malá rostlinka uprostřed) jsme dostali krátce po nastěhování od mužovy sestřenice. 

Schody u nás v domě: to samé pachypodium po 16 letech. 

U nás na ulici: pokojovkami plně naložený kufr. 

Designblok 21

 

Kdo nemá konfet plnou pračku, ten letos nebyl na Designbloku. Taky si vaše dítě odneslo (schválně) konfet plnou kapsu?