21.7.18

Cesta na sever III







Pochutnáváme si na malinách a třešních z farmy a taky na obloženém chlebu s lososem. S kávou to bylo na severu horší, pije se tam nějaká překapávaná či jaká a moc se to pít nedá. Na druhou stranu musím vám k ní dají džán s mlékem, žádné pidi kapucínky jako u nás.



Kruhový objezd v tunelu.


Obědváme u pláže v Eidfjordu. Kopce za námi mají téměř 1000 m.



Bylo krásně teplo, ale moře bylo spíš chladnější (18-20°).


Přímo z Eidfjordu jsme se vydali na první pořádnou procházku. Měla asi pět kilometrů a my jsme ji šli dvě a půl hodiny. Byla dobře značená, vhodná i pro kočárky, ze začátku po rovince, pak se vystoupalo asi  100 výškových metrů na náhorní plošinu, kde byly vikingské pohřební hromady kamení.


Tohle není hrob, ale suťové pole.







Náhorní plošina.



Jeden z mnoha hrobů.






K večeru jsme se vydali na Kjeasen Farm, což bylo dlouho jedno z nejnedostupnějších obydlených míst v Norsku. Dokud nebyl kvůli elektrárně prokopán tento 2.5 km dlouhý tunel, byla farma dostupná jen pěšky a to poměrně nebezpečnou cestou. My jsme jeli tunelem, pěšky by to byl výlet na celý den (ale děti z farmy chodily denně do školy, jen v zimě bývaly dole u příbuzných, protože cesta byla příliš nebezpečná).


Na turistických informacích jsme zdarma dostali mapku cesty a hlavně sepsanou historii tohoto místa. Za sebe musím říct, že se mne toho místo hluboce dotklo a obdivuji lidi, kteří tam žili. Dnes tam žije jen jedna paní v důchodovém věku. Na zimu se uchyluje do Osla, protože farma může být pro množství sněhu i měsíc nedostupná.




Obpletené kmeny stromů.


Odjíždíme z Eidfjordu směrem na Stavanger. V této oblasti bylo velmi těžké najít nějaké místo na kempování, protože na každém místě byla cedule "No camping", ale nakonec jsme ho přece jen našli  na odbočce do lesa kousek za vodopády. 

20.7.18

Cesta na sever II

Připravte se na mimořádně dlouhý příspěvek, protože dny jsou v Norsku velmi dlouhé a noci skoro nejsou. Díky tomo, že slunce svítilo téměř 20 hodin denně,  jsem přijela opálenější než z Chorvatska.


Naší první zastávkou byl Bergen. Krásné a příjemné město.


 





Po cestě trajektem jsme byli unavení a hladoví. Na tom nejturističtějším místě v přístavu jsme si dali fish and chips. Bylo to výborné. Muž mi vysvětlil, že nemá cenu přepočítávat ceny z norských korun na české. Prostě jsem je celou dobu brala tak, jak byly. Poměrně dobře odpovídaly těm českým, jen jsem je nesměla násobit třemi.










V pítku na nábřeží jsme napustili vodu, nasedli do auta a vyrazili vstříc dobrodružství.



První místo na spaní jsme objevili úplnou náhodou. Stačilo z hlavní silnice odbočit přes tenhle krásný most. Ocitli jsme se na ostrově Osteroy, což jsme poznali až z mapy. V Norsku totiž nikdy nevíte, jestli jste na pevnině nebo na ostrově, jestli ta voda, co kolem ní zrovna jedete, je jezero nebo moře. Cesta je tu samá zatáčka, samý most a samý tunel. Všechno je zelené, jen domečky jsou obvykle červené s bílými okenicemi.




Na druhé straně mostu na nás čekalo krásné a čisté odpočívadlo s piknikovými stoly, toaletami a teplou vodou. Uvařili jsme si první těstoviny se skleněnou omáčkou a v jedenáct hodin, když se konečně trochu sešeřilo, jsme na měkkém trávníčku postavili stan. Stan máme turistický, velmi rychle postavitelný, tak akorát pro tři děti a dva vysoké dospělé (Pinquin Tornádo 4 Duralu).


Obvykle jsme vstávali kolem osmé, kdy už sluníčko ohřálo vzduch ve stanu tak, že se tam nedalo dýchat.


 Když teď tak listuji fotkami, tak si říkám, že tohle byl asi ten nejkrásnější a nejnabitější den.


Jednoznačně nejpohádkovější odpočívadlo z celé cesty. Podle kamenů porostlých mechem, jsme ho nazvali Trolí.



Vodopády Steindalsfossen. Třetí vodopády toho dne. Dětem se k nim nechtělo, nelákala je ani možnost se pod nimi projít. Raději si hrály s kamínky na břehu řeky.


Víc než vodopády mne fascinoval otevřený výhled do kraje.



Zatímco paní si fotila vodopády, já jsem okouzlená touhle autobusovou zastávkou sestavenou ze zrezlých železných plátů.




Výhled z informačního centra.



Zatímco my Jó jsme vařily velmi pozdní oběd na městském piknikovišti,  ...


... Jů s Jáíkem se koupali ve fjordu.




Měli jsme velké štěstí, že jsme si spoustu kempovacích potřeb mohli půjčit od mužových rodičů. Stabilní dvouplotýnkový vařič na propan-butanovou bombu, skládací stolek, čtyři židličky a sadu nerezových misek. Většinu jídla jsme si vezli sebou v podobně těstovin, různých konzerv, musli, trvanlivého mléka, marmelád a piva. Kupovali jsme jen chleba a sladké pečivo, trochu ovoce a zeleniny, občas sýr, šunku a zmrzlinu. Neměli jsme ledničku ani žádný chladící box, ale nijak nám to nevadilo, i když po celou dobu bylo na skandinávské poměry velmi teplo. Na vodu jsme měli kromě tří menších lahví i dva pětilitrové kanystry, které jsou tak akorát veliké, aby  se s nimi dobře manipulovalo.


Kousíček dál za pláží bylo námořní muzeum  (Handanger Maritime Museum). Restaurují tam staré lodě a staví nové. Dorazili jsme hodinu před koncem otvírací doby. Škoda. Dalo se tam strávit několik hodin - pozorováním řemeslníků při práci, tvořením nebo si třeba půjčit historickou pramici a projet se po fjordu. V muzeu byla výstava historických fotografií, zachycují život na norském pobřeží v době před cca. 150 lety. Moc nás mrzelo, že neměli na prodej žádný plakát. Fotky byly neskutečné.






Vyrobili jsme si jutové lano, které Jů později používala jako švihadlo.


Motáme podle instrukcí ochotné průvodkyně.





Na radu slečny z informačního centra, jsme na večer přejeli k jezeru Skårsvatnet se zlatými rybami kousek nad Oystese. Bylo tam krásné místo na koupání, grily na barbecue, suchý záchod a malý plácek, kde se dal postavit stan. U jezera byla informační cedule (anglický text jsem našla i tady) se zajímavým příběhem zlatých ryb a jednou chybou, která Čechy pobaví a Slováky rozčílí.






Grilované kuřecí maso od katarských žen, které byly k jezeru dovezeny luxusním autem, aby si tam udělaly na barbecue. To, co jim zbylo, nám věnovaly. Děti se na maso vrhly, jakoby nedostaly večeři od maminky :-)