Nechat či nenechat si obytné auto po návratu z cesty, to byla otázka, kterou jsme si kladli jen krátce. Náš dočasný domov na kolech jsme si nechali. Bylo nutné jej po těch 33 tisících kilometrech naježděných v Amerikách nechat oservisovat a opravit některé drobnosti v interiéru. I proto tak dlouho trvalo, než jsme s ním vyrazili na české silnice poznávat naši zem.
Dost si to užívám. Já ano. Děti už méně. Muž asi nejmíň, protože dětem pokaždé slibuje, že příště už je nikam na víkend nevezme. Ten společný čas strávený na 6 metrech čtverečních jednou za měsíc je intenzívní a náročný, ale myslím si, že stojí za všechno to nepohodlí, nedorozumění a intenzivní negativní emoce.
Muž se zařekl, že příště s námi pojedou jen dobrovolníci. Takže to vypadá, že pojedeme sami nebo jen s nejmladším.
Sobotu jsme strávili v Kroměříži (věž a obrazárna arcibiskupského zámku a zámecké zahrady). V obrazárně se nesmělo fotit, ale za návštěvu stojí na 100 %.
Noc jsme strávili v Troubkách na jednom z míst v BezKempu a viděli jsme poprvé v životě bobry v přírodě.
V neděli jsme vyrazili lesem na Hostýn. Podzim poprvé udeřil plnou silou - mlha, déšť, chlad. Nebyli jsme na něj po měsíc trvajícím babím létě úplně připravení, ale horká polévka v restauraci nás prohřála.
Přemýšlím, jestli bych si to bez dětí užila víc. Asi jo. Takhle to pro samé rozepře mezi nimi nebylo téměř možné. A to jsem si celé jejich rané dětství říkala, že až budou větší, bude to lepší. Tak není. Emoce, rozepře, záseky, vše velmi intenzivní, tu jsou pořád. Rozdíl je v tom, že už jsou tak velcí, že není možné je vzít do náručí nebo na ramena a odnést je. Co teď? Jak tohle nekonečné řetězení provokací, hádek, křiku, bitek ukončit? Asi fakt brát jen ty dobrovolníky nebo jen jedno dítě s kamarádem a zbylé nechat u babičky.
Uvidíme v listopadu, až zase někam vyrazíme.
Milá Evo, děkuji za Vaše příspěvky a za upřímnost, s jakou je píšete. Je to opravdové. Radu nemám, u svých dětí doufám, že zpětně takové chvíle ocení (možná však až poté, co budou mít vlastní děti). Ať se Vám i rodině daří, Martina
ReplyDeleteEvi, máme to podobně. Pořád jsem říkala: "Kdo ví, jak dlouho s námi ještě pubertální děti budou chtít jezdit." Teď to ale vypadá, že dřív je odmítneme s sebou vůbec brát. Dohadují se, pošťuchují až perou, hádají, urážejí se a nafukujou... Ale když zrovna ne, je to s nima skvělý a stejně plánujeme další výlety. Dokud je to s námi baví. (Když jsme s mužem někde bez nich, stejně na ně myslíme. Že by se jim to tam líbilo a tak.)
ReplyDeleteMilá Evi, moc Vám děkuji za upřímnost. Pomáhá, když člověk zjistí, že někdo prožívá podobný každodenní boj. U nás jsou největší potíže s nejstarší dcerou (13), která je chytrá, ale od malička velmi konfliktní (hned jde do agrese), snadno se nechá vyprovokovat, nerozumí legraci, je hádavá, hodně žárlivá, vnímá jen sebe a své potřeby. Myslím, že z ní vyrostl narcista a trápím se, že jsme asi něco pokazili ve výchově. Ostatní děti zlobí tak nějak normálně, ale dohromady to je mnohdy hodně hodně vypjaté. :-(
ReplyDeleteVždycky jsem se utěšovala, že s přibývajícími roky bude líp, ale už doufat přestávám. Spíše se to s nastupujícími pubertami ještě zhoršuje. Alena