První alpský výšlap

Pořád pro mne není úplně snadné se vyrovnat s tím, jak mi vyrostly děti a jak málo mne už potřebují. Ráda bych s nimi trávila víc času, ale ony dávají přednost trávení času o samotě v pokojíčku nebo ve společnosti kamarádů. Chápu, že je to tak má být, ale zároveň je mi z toho často smutno. 

Má to, ale i své světlé stránky - ve společnosti kamarádů zvládají ta naše jindy ukňučená děcka i pořádné výšlapy v horách. A protože se stále ještě se kamarádí s dětmi našich kamarádů, je to takové dva v jednom - pěší výlet a dobrá společnost pro všechny. Nepřestává mne fascinovat, že náš Jáík, který se při túrách v rodinném kruhu pravidelně seká a odmítá udělat byť jen jeden další krok, poctivě šlapal celou dobu a u toho si nepřestal povídat s o dva roky starším kámošem. 

Co se týká dětí, mají tyto výlety do Rakous i jeden další rozměr. Tady v Česku nemám skoro žádné kamarády, kteří by měli děti starší než ty naše. Chybí mi tak názorný toho příklad, jak to chodí s dětmi v teenagerském věku. Nejstarší syn našich kamarádů je jen o rok a půl dřív narozený naše nejstarší Jů, ale protože v Rakousku může mládež od 16 let věku pít pivo a řídit auto (pochopitelně ne obojí zároveň), mohu pozorovat jaké to, když táta předá řízení rodinného vozu synovi. 

Minulé úterý napadl sníh, který v údolí obratem roztál, ale ve stínu vysokohorských lesů se udržel až do soboty. Slunce pražilo a na pláních pod vrcholem foukal studený vítr. Dobře nám bylo.

Otcové rodin na vrcholu bezvýznamného alpského kopce, jehož výhoda spočívá v tom, že za celou dobu výšlapu jsme potkali jen šest jiných turistů. 

Dokonalý víkend. S dětmi, přáteli, na výletě i na zahradě.