Čtrnáct měsíců

Čtrnáct měsíců. Lepší fotka není. Je rychlý jako blesk, když má provést nějakou lumpárnu.

Stále na špičkách. Zítra jdeme k fyzioterapeutce, tak jsem zvědavá. Chodit neumí, ale ženské balí. Dnes si omotal kolem prstu jednu babičku v knihovně.

Vzteká se, vzpouzí se. Má sílu dvanácti kilo, už ho sotva držím, když s tím začne.

Po dvou úletech s "haf" se drží hlasitého chrochtání, chrochtá i na jiná zvířata než na psa i na naši svatební fotku v ložnici. Slova jako máma, táta neříká, zato na obrázku se stádem krav spolehlivě najde maličký traktor a hned dělá "brm".

Nechce sedět v dětské židličce, raději vyleze na Jóino Jitro, posadí se, vezme lžičku do jedné ruky a prstíkem druhé ruky na mi ukazuje a říká naprosto neodolatelně "ham". Je nejroztomilejší z našich dětí. Přemýšlím, jestli se roztomilost s každým dalším dítětem stupňuje, ale zkoušet to nebudu.

Dvě deky jednou ranou

Napsala mi kolegyně z bývalé práce, že by chtěla hrací deku pro svého synovce. Váhala jsem, jestli se do šití pustit, ale nakonec jsem kývla doufajíc v příjemnou změnu od nosítek a v zužitkování jemného lnu, který mi tu leží několik let. Návrh deky kreslila Jů :-)

Naivně jsem si myslela, že  
1. mi to kreslení půjde líp
2. že mi aplikace nebudou trvat tak dlouho


Mýlila jsem se. Kreslení mi stále nejde, geny po své mamince jsem prostě nepodědila, a ať dělám, co dělám, ušití jednoho obrázku stále trvá jednu hodinu. Ve výsledku mi tak jeden obrázek trvá dvě hodiny, protože z důvodu "ušetření" času šiji dvě deky zároveň.

Sluníčko inspirované nádhernou knížkou se povedlo. Konečně jsem vymyslela, jak udělat pěkné oči a tak mě čeká přešívání čtyř párů očí již hotových. Za ten pohled to myslím bude stát.

 Jó si s obrázky ráda hraje.
Nekteré by si chtěla nechat a brání je vlastním tělem.


 V jedné věci jsem se nemýlila. Je to příjemné změna a baví mě to. Jen toho času, kdyby bylo víc. Dnes jsem chtěla došít poslední obrázek, ale nějak se mi nepovedl a tak jsem šla raději psát tento článek, ačkoliv jsem původně plánovala, že na jeho konci budou deky už hotové.

Konec holobytu

Po bezmála třech letech jsme pověsili dva obrázky s fotkami, které ležely v banánové krabici více než čtyři roky. Konečně se nám ta ložnice trochu zabydluje jinak než pohozenými svršky. Nejdřív se objevil závěs z tmavě modrého sametu, který nepropustí ani foton, pak dubový pařez dodávající ložnici specifickou vůni vysychajícho dřeva a nyní dva obrázky.

V jednom rámečku je naše svatební fotka (co jiného do ložnice, že, Jáík několikrát denně na fotku ukazuje a velmi nahlas chrochtá), v druhém tři fotky Jů coby miminka. Druhorozená Jó to těžce nese a požaduje výměnu jedné Jů za sebe a druhé Jů zaJáíka. Přemýšlím, jestli mi to trvat zase tři roky čili do doby, kdy už na mě bude tlačit i Jáík, nebo se pochlapím a fotky nechám vyvolat společně s fotkami pro babičky, které dostanou pod stromeček.

Knihy pod stromeček

 V sobotu se mi poštěstilo zajet do města jen s Jů. Zašly jsme na kafíčko a dortík a hlavně do knihkupectví.

Jů knihy miluje, prohlíží si jednu po druhé a nevnímá svět kolem sebe. Využila jsem toho a vybrala dětem pár knížek. Úplně unešená jsem z těchto dvou  - Zvířátka se vzorovanými kabátky a Zvířátka s barevnými kabátky. Byla to láska na první pohled, ilustrace jsou neskutečně  milé, nápadité a vtipné. V knížce je zajímavý efekt, který je lépe vidět na fotkách na tomto blogu. Jsem zvědavá, co na ně bude říkat Jáík a doufám, že se mu je nepodaří hned zničit.

Věšák a taška

Háčků a věšáků není v předsíni nikdy dost. Snad holkám vydrží nadšení a zvládnou tam ty bundy a mikiny věšet.

Taška pro kluka. Najdete ji na Fleru.

Uklizeno

Můj materiál na tvoření v pracovně. Dokoupila jsem tři krabičky, rozdělila obsah přetékajících na dvě části a bylo hotovo. Během chvilky s asistencí obou holek, Jáík spal (to je podmínka nutná). 

Hajdaláci

Během dvou večerů jsem podšila ušanky flísem. Už jsou i vyfocené a vystavené na Fleru. Jen tak ze zvědavosti jsem uháčkovala čtyři varianty duhy bez oranžové (oranžová Geisha se nevyrábí). Minulý týden se mi podařilo koupit oranžové mohérové klubíčko, tak zkusím ještě klasickou duhovou barevnost. 

To hraní s barvami mě velmi baví. Díky tomu, že se háčkuje dvěma přízemi současně, vznikají zajímavé melírované efekty. Hrála bych si dál, ale čeká mě ještě jedna deka pro miminko a pak konečně dárky pro naše děti. 

Jáík vyleze na židli, sedne si a křičí: "Ham!!!"

Ve frontě

Zimní ušanky z poslední dvou týdnů čekají na podšití.

Dej mu jednorázovku a strč ho do ohrádky

Mužova rada na můj dnešní zoufalý telefonát. Jáík má zánět průdušek, po dvou dnech antibiotik je najednou v plné formě, vlastně v lepší formě než kdykoliv předtím. Né, nezačal chodil. Jen leze do výšek. Vyleze na židličku Jitro, z ní přeleze na jídelní stůl, sklouzne se po plastovém prostírání a druhém konci stolu sleze po druhé židličce zase dolů. Já mu v tom asistuju, hlídám, aby s prostíráním nesletěl na zem i on, aby se spustil na židličku nikoliv rovnou na zem, aby na zem neletěl džán s vodou. Při tom všem mu oči září.

Pořád něčím do něčeho buší, vší silou. Když je náhodou bez plínky, tak se rychle vyčurá na zem a  loužičku rozetře dlaněmi. Když si všimne, že jsem si všimla, zrychlí. Rád si čte, ale knížky naprosto záměrně ničí. Trhá co může, škube, mačká. Kouše. Když není po jeho všechno lítá. i to, co nemá peří. Posledně u oběda něčím hodil a trefil plný kelímek vody.

 Přála jsem si kluka a teď ho mám. Má mě omotanou kolem těch svých očí s lišáckým výrazem.

A nejsladší je, když spí (jako všechny děti).

Poslední dvě

Došel mi materiál na nosítka. Do města se pro další jen tak nedostanu. Tři děti ze tří v různém stádiu virózy. Momentálně všechny spící. Jedno naštěstí u dědečka a babičky, jedno s lehkých průběhem v posteli a třetí chůdě zahleněné u mě v šátku.

Klubíčka nachystaná na jednu něžnou duhu.

Tři čepice a dvě nosítka

 Lesní plody v mimi verzi.

 Trojbarevná klučičí v mimi velikosti.

Duhová holčičí.

 Jáík odmítá dělat modela a čepičku si serve během sekundy.

Další dvě nosítka. Těmto krásným látkám jsem u Mráze nedokázala odolat.

Podzimní prázdniny za Prahou

Pár chaotických fotek. Z procházek a výletu na Lovoš. Bylo nám dobře.

Oči jako trnky?

Náš rozhovor o trnkách.

Holky: Mami, co jsou to trnky?
Máma: To je takové ovoce, trochu jako švestky. Je trpké a zkřiví se ti po něm pusa.
Holky: To jako navždycky a už se ti nikdy nenarovná?
Máma: To víš, že narovná. Copak ji mám křivou?

Co myslíte ochutnaly je? Ani jedna ani jednu.